V šest ráno mě protivný budík žene z vyhřáté postele vstříc kalnému ránu. Po ranní hygieně, rychlé snídani a po nezbytném hrnku teplé kávy mě manželka vyprovází se slovy: „Hlavně buď opatrný!“ Přesunuji se do areálu Exekutorského úřadu Přerov, kde „nafasuji“ služební dodávku a zkontroluji veškeré „nářadí“ – kameru, notebook, navigaci –, které k práci nutně potřebuji.

Kolem sedmé vyrážíme s kolegou vstříc všednímu pracovnímu dni. Cestou probírám spisy dlužníků, seznamuji se s jejich „osudy“ a přemýšlím, co nás během dne čeká a nemine.

Blížíme se k Brnu, do navigace zadám adresu prvního dlužníka, v exekutorském jazyce „povinného“. Ten neplatil několik let výživné na dítě a dluh se vyšplhal až ke sto tisícům. První problém přichází hned na první adrese v centru Brna. Kam zaparkovat dodávku v přeplněném městě? Po chvíli kroužení se daří zaparkovat necelý kilometr od bydliště dlužníka. Sbalit spis, služební průkaz, nezbytné dokumenty, protokoly a jdeme na to.

Na zvonek u bytu dlužníka zareaguje jeho manželka. Jen vykoukne okýnkem ve zdi na chodbu. Nestačíme se ani představit a manželka jen odsekne, že manžel není doma a ona nám neotevře. Volám tedy přímo dlužníkovi, který do telefonu jen suše sdělí, že je v Praze, že se nedostaví a svůj dluh nijak řešit nehodlá. Nezbývá než zkusit zjistit…