Písničkář a básník Jiří Dědeček už se nebojí, že se mu budou lidi smát. A přiznává se ke své největší mystifikaci.
O překladu sbírky básníka Angiola Poliziana Rispetti e dispetti (Poklony a posměšky) z pera
Jiřího Dědečka
se v recenzích píše, že je „kongeniální“. Předponu „kon“ však klidně vynechme. Dlažba, o niž opuštěný milenec v básních tluče hlavou, není ve Florencii, ale na Malé Straně, a útrapami rozdíraná hruď nepatří renesančnímu učenci ze dvora Lorenza Medicejského. „Dobrá, ukončeme tu hru,“ souhlasí po chvilce váhání Jiří Dědeček a trochu smutně dodává:
„Ale užil jsem si to.“
Ano, přiznává, vše v básních je jeho. Vášnivá touha, vztek, bezmocná něha, osamělost i strach z nicoty i jedovatý vtip a upřímná ješitnost stárnoucího lva salonů. Z renesance si vypůjčil jen básnickou formu a jméno, kterému rozhodně neudělal ostudu. Toskánec Angiolo Poliziano byl u nás donedávna téměř neznámý a dnes se těší značné popularitě. „Jeho“ kniha je vyprodaná. Básně kolují na internetu a lidé se je učí nazpaměť, aniž tuší, že je napsal Dědeček: „Byla jste dobrá leda na zabití/ kdybych se nebál, že mne při tom chytí.“ „Tu masku jsem si nenasadil proto, že bych se styděl. Bylo to gesto kurtoazie vůči dámě, pro niž jsem básně psal,“ vysvětluje Dědeček…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
