Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Pohni křídlem!

Rád pozoruji hejna vran, i když to vlastně nejsou vrány. Naše město každou zimu zaplavují smíšené šiky havranů a kavek, to se pozná podle hlubokého krákaní těch prvních a veselého vysokého pokřikování těch druhých. Jaké příkladné soužití bez pokrevního spojení.

2009-88-mobr-balaban-novynahled.jpg
2009–88-mobr-balaban-novynahled.jpg • Autor: Respekt

2009-88-vobr-balaban-novy.jpg
Fotografie: Jan Balabán – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Rád pozoruji hejna vran, i když to vlastně nejsou vrány. Naše město každou zimu zaplavují smíšené šiky havranů a kavek, to se pozná podle hlubokého krákaní těch prvních a veselého vysokého pokřikování těch druhých. Jaké příkladné soužití bez pokrevního spojení. Havrani se s kavkami nepáří, a přesto, že jsou mnohem větší a silnější, je ani nezabíjejí a nepožírají. V podstatě je ve svých hejnech berou v ochranu.

V noci přespávají v lužních lesích u řeky Odry a ještě před rozbřeskem se celé hejno pohne směrem k městu. Ale dříve než se každý jednotlivec rozletí po své obživě, přistanou všichni v korunách velikých černých topolů a osik uprostřed města. Doslova ty stromy obsypou svým černým peřím a bílým trusem poznačí chodníky a zaparkovaná auta. Jako by to bylo jejich smluvené místo.

Podobně se kdysi scházeli horníci před šichtou v cechovnách, kde se zdravili a společně modlili za šťastné vyfárání. Tohle shromáždění trvá až několik desítek minut. Krákání a pokřikování, přeskakovaní z větve na větev. Nevím, o čem si povídají, ale docela jim závidím, když zvednu hlavu k nebi v tom nejosamělejším čase celého dne, kterým je cesta do práce. A tak se mohu stát svědkem zvláštního a pro mě stále záhadného jevu. Jak se může několik set či snad tisíc ptáků najednou srozumět na tom, že je třeba se pohnout, a během jediné minuty se hejno rozletí v oddělených vlnách na různé strany a za chvíli jsou z nich jen malé skupinky či jednotlivci hledající si potravu, kde se dá. Mají snad prvního havrana? Nějakého generála, který jim zavelí rozchod? Ale jak by je tenhle první havran mohl zase všechny v podvečer svolat v jednu chvíli do korun těch samých osik k večernímu shromáždění, na jehož konci zase jako na povel celé hejno odletí zpět do lužních lesů, kde si tiše posedají na své stromy a bez jediného kráknutí na nich spí až do rána.

Když pod těmi stromy v soumraku jdete, snese se na vás tak intenzivní pocit klidu, odevzdanosti a bezpečí, až zatajíte dech, až se snažíte rozpomenout na něco, co už je dávno mimo naši paměť. Právě proto si myslím, že jim nikdo nevelí, že přirozeně vědí, kam patří a co mají dělat. Ale jak to vědí, to nevím. Nevím, jak vlaštovka trefí z Afriky do té samé stáje v české vesnici, kde hnízdila loni, nevím, jak úhoř najde cestu z oceánu do rodné říčky. Nevím a nikdy se to nedozvím, protože jsem jen pitomý osamělý člověk s mobilním telefonem v jedné kapse a GPS v druhé.

Příští týden píše Petra Hůlová

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte