Co se dá udělat se starým vlakovým nádražím? Zrušit, zbourat a postavit místo kolejí dálnici? Anebo ho zachovat i s otrávenou paní pokladní, byť by tam jezdilo jen pět cestujících denně? Ideál leží někde uprostřed a Evropané ho už pár let usilovně hledají. Češi také, jen zatím příliš nepokročili.

Někdo by řekl, že Petr Chaloupka je siderodromofil. Podle jeho přítelkyně spíš v těžší formě. „Vždycky když jedeme vlakem, na všechno zapomene a jen sleduje, jaké jsou kde cedule a jaké koleje,“ říká Eva Zemanová. Siderodromofilové, tak si říkají ti, kdo milují až zbožňují vlaky a železnici. Pětatřicetiletý dispečer v plynárně Petr Chaloupka je má rád od dětství. A teď tráví dovolenou na nádraží.

Jejich prázdninové bydlení je přímo ve výpravní budově na stanici v jihočeských Střížovicích, půl hodiny úzkokolejkou z Jindřichova Hradce. Je to tu trochu jako na modýlku železnice: stromy jsou tak zdravé, že to vypadá, že to modelář přehnal se zelenou. Všude kolem les, jen několikrát za den tady zahouká naleštěný titěrný vláček. Nádraží je úhledný domek z 19. století, pěkně podle drážních normálií, jaký se opakuje na stanicích po celé bývalé monarchii. Bývaly tu tři erární byty a pamětníci ze vsi si ještě vzpomenou, jak tam bydlely tři nádražácké rodiny – kachlová kamna paní Dvořákové si rekreanti mohou roztopit…