Místo pravé ruky

Další z novodobých brněnských legend a pověstí:

Na počátku padesátých let bydlel v Brně v Helfertově ulici jistý pan Žluka, o němž se neprávem tvrdilo, že je napůl zvíře. Ve skutečnosti měl jen místo pravé ruky chobot. Dovedně to maskoval speciální rukavicí, takže to mohlo u těch neinformovaných vyvolávat dojem, že má jen špatně vyrobenou protézu, umělou ruku. Přestože to pro nás kluky ze středu města bylo na Helfertovu ulici tak trochu, ano, z ruky, navštěvovali jsme pana Žluka a on nám předváděl, jak funkční má ten chobot. To naplnil vědro vodou a pak si sundal rukavici a chobotem vycucl obsah vědra a obrátil pak chobot vzhůru a vystříkl mocný proud, který nám vzápětí napršel na hlavy. Jindy nám zase předvedl, jak chápavý prst má na konci chobotu. Otevřel mi tím prstíkem školní aktovku a vylovil odtamtud žákovskou knížku a taky plnicí pero, které mi dal otec na památku před svou emigrací, a do knížky mi pak pan Žluka napsal pochvalnou poznámku. A podepsal se jako ředitel školy. Ale takovou knížku jsem samozřejmě musel chtě nechtě zahodit. Jindy nám zas ledasco zajímavého vyprávěl. Například o tom, že až zemře, nechá se pohřbít v rakvi s bočním otvorem, z něhož pak nechá vypláznout svůj chobot.

Pan Žluka byl bezdětný, svobodný a zaměstnán v nějakém městském archivu. Pamatuji se, že to bylo na začátku školního roku, když se v tom archivu objevilo něco opravdu nečekaného. Omlouvám se, že už se nepamatuji co, ale dalo by se to dohledat v novinách ze září 1951. Ale tolik vím, že to bylo cosi tak překvapivého a významného, že kvůli tomu přijeli archiváři až z matičky Prahy. A s nimi taky archivářka, která se během práce s panem Žlukou dost intimně sblížila a vypráví se, že po milostné noci s ním našla zalíbení v jeho chobotu, takže se za něho provdala a odvezla si ho s sebou do metropole. Na počátku padesátých let mělo Brno jen asi necelých 280 tisíc obyvatel, ale Praha se už dávno vyšplhala na svůj milion, čímž chci jen říct, že zatímco v Brně bylo na Žluku jaksi pořád dost vidět, v metropoli bohužel zapadl i s tím svým chobotem. A žil bych pořád dál v přesvědčení, že se na něho úplně zapomnělo, kdyby mi má vnučka Belinda nepožalovala, že její spolužáci pořádají na školních záchodcích soutěže, kdo výš dostříkne, a říkají tomu žlukání. Belinda to má sice jen z druhé ruky, vždyť takového souboje se sama nikdy nezúčastnila, ale moc rád bych tomu chtěl uvěřit.