Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Svět

Země v pubertě

U příležitosti úmrtí Nelsona Mandely odemykáme reportáž ze Soweta

Svět truchlí po zemřelém Nelsonu Mandelovi
Svět truchlí po zemřelém Nelsonu Mandelovi • Autor: ČTK

U příležitosti úmrtí Nelsona Mandely odemykáme reportáž ze Soweta - největšího černošského předměstí Johannesburgu, kde žil před svým zatčením. V domě, kde v letech 1946–1962 bydlel, je dnes muzeum - a bělošští návštěvníci se v někdejší nepřátelské zóně mohou v relativním klidu projíždět na kole. Reportáž vyšla v Respektu v roce 2009, kdy se v JAR konaly čtvrté demokratické volby po konci apartheidu.  


Zatím se v Jihoafrické republice odehrává jeden z nejpozoruhodnějších politických úspěchů minulých patnácti let. Tento týden se však stát u mysu Dobré naděje chystá k volbám, po kterých na něj číhají pasti, do nichž se v minulosti chytil zbytek Afriky. 

38jar_R17_lebo_s.jpg
38jar_R17_lebo_s.jpg • Autor: Respekt
Lebo Malepa má jiný životopis než většina podobně úspěšných podnikatelů. Před patnácti lety, když byl ještě středoškolákem, by ho ani nenapadlo, že jednou bude přemýšlet o tom, jak do svého hostelu nalákat turisty. Tehdy ho spíš zajímala taktika pouličních bitek. Tady v Sowetu, milionovém černošském předměstí na okraji Johannesburgu, tenkrát hořela auta, vzduchem létaly kulky a kameny, popravovalo se tzv. náhrdelníkem – pneumatikou zapálenou na krku domnělého zrádce. A kameny házel i tehdy osmnáctiletý Lebo.


Z jeho revolučního mládí však zbylo jen zarámované poděkování za práci v mládežnické organizaci radikálního Panafrického kongresu. Visí na zdi obýváku v jeho domě, kde provozuje vůbec první hostel v Sowetu, které je pro velkou část jihoafrických černochů srdcem jejich země.

Před patnácti lety, kdy probíhaly první demokratické volby v Jihoafrické republice, se do výbušných ulic Soweta odvážili jen běloši unavení životem nebo sedící za volantem armádních aut. Dnes už návštěvníci při procházkách a projížďkách na kolech, které Lebo půjčuje turistům, nemusejí odrážet kameny ani kulky, ale usměvavé pozdravy a otázky – ptají se na to, proč sem nepřichází více bělochů, proč mají pořád strach.

 

Dones mi můj kulomet
Po stejné trajektorii jako Lebův život směřovala i Jihoafrická republika, která se tento týden chystá ke čtvrtým demokratickým parlamentním volbám. V roce 1994 stála před bankrotem, dnes má státní rozpočet s přebytkem. Tehdy byla mezinárodním vyvržencem a její sportovci se nesměli účastnit olympiád ani světových šampionátů, dnes se JAR připravuje na pořádání fotbalového mistrovství světa. Nikdo už nepochybuje o tom, že nejdůležitější africká země, která je vzorem i hospodářským motorem zbytku kontinentu, zažije férové volby. Klidná předvolební kampaň je už něčím samozřejmým – přitom před historickými volbami v roce 1994 zemřelo v etnických bojích přes deset tisíc lidí a země stála na pokraji občanské války.

Navzdory tomu světová média při referování o letošních volbách jen těžko nacházejí nějaké pozitivní zprávy. Píší o korupci nejmocnějších politiků, o prorůstání státu a vládnoucí strany, o budoucím prezidentovi, který na mítincích rád zpívá starý guerillový song Dones mi můj kulomet. Píší o tom proto, že i do země, která je poslední velkou nadějí subsaharské Afriky, pronikají nešvary, jež nesou velký díl viny za zruinování většiny afrických států po získání nezávislosti.

Na Jihoafrickou republiku teď opravdu číhají pasti, do nichž se v minulých desetiletích chytil celý kontinent. Než je však začneme popisovat, tak by neměla zapadnout informace, která se v posledních letech ztrácí v sériích krátkých špatných zpráv z Jihoafrické republiky – a sice, že země u mysu Dobré naděje zažívá zatím jeden z nejpozoruhodnějších úspěchů světové politiky minulých desítek let.

Zažívají ho i lidé v ulicích Soweta, které bývalo nejproslulejším a nejbouřlivějším z tzv. townshipů, čtvrtí, kam režim apartheidu sestěhoval černošské obyvatelstvo z měst.

Věci jsou dnes složitější
Tady začal konec apartheidu. Na středních školách Orlando West High School a Morris Isaacson High School v roce 1976 propukla studentská revolta a Soweto pak „hořelo“ až do devadesátých let. Vládci apartheidu už nikdy nedokázali černošskou většinu „zchladit“.

Právě na školách se totiž odráželo myšlení tehdejších vládců. „Až budu mít na starosti vzdělávání našich domorodců, tak jej zreformuji takovým způsobem, že domorodci od dětství budou vědět, že jim rovnost s bělochy vůbec nepřísluší,“ prohlásil v šedesátých letech například tvůrce tehdejších osnov a pozdější premiér Henrik Verwoerd, přezdívaný též „architekt apartheidu“. Pro různé rasy platily odlišné osnovy – běloši byli připravováni na zodpovědnou a kvalifikovanou práci, z černochů měly učebny zformovat servilní a nesamostatné poddané. Zdejší adolescenti se v roce 1976 po další reformě v tomto duchu už nechtěli nechat dál šikanovat. Po brutálním zásahu špičkově vybavené policie proti klidné demonstraci středoškoláků tehdy přestali mlčet i jejich do té doby odevzdaní rodiče a jihoafrický papiňák vybuchl.

Dnes už Soweto nevybuchuje. Ulice jsou čisté a drobné zahrádky upravené. Ve městě, kde dříve kvůli rasistickým zákonům chyběly jakékoli příležitosti smysluplného trávení volného času, se budují sportovní hřiště, byla otevřena první větší knihovna, pomalu mizejí oba městské slumy. Od listopadu 2006 mají Soweťané svůj první hypermarket, předloni Nelson Mandela slavnostně otevřel druhé nákupní centrum s vůbec prvním multikinem v townshipu.

Prašné prostranství před školou Orlando West High School je přeplněné žáky v nažehlených uniformách a vyleštěných botách. Vystačit si musejí bez počítačů a jiných moderních pomůcek, ze spousty školních budov navíc opadává omítka. V učebně tu teď s námi sedí zástupci studentů první poválečné jihoafrické generace – sedm řečnicky nadaných členů studentské rady, kteří si teď vyřizují účty s novou Jihoafrickou republikou.

„Věci jsou dnes mnohem složitější, než bývaly, mají mnohem více odstínů,“ říká devatenáctiletý Mlungisi Madlala, který by se jednou chtěl stát politikem. Kritizuje korupci politiků, ale chválí úspěchy vlád Afrického národního kongresu. V minulých patnácti letech bylo postaveno 2,7 milionu levných domků pro nejchudší, na 70 procent se zdvojnásobil podíl obyvatel, kterým do domu vede elektřina, v polovině škol už chudí žáci neplatí školné, deset milionů lidí získalo přístup k pitné vodě.

Názory na vývoj nové Jihoafrické republiky se ovšem liší podle barvy pleti člověka, který je zastává. Většina jihoafrických černochů chválí pokroky v éře svobody a rasové rovnosti, zvláště starší běloši zase líčí obraz zkázy kdysi blahobytného ráje.

Tento rozdíl potvrzují i průzkumy. Podle výzkumu organizace International Marketing Council se 80 procentům obyvatel žije lépe než před deseti lety a 89 procent obyvatel očekává, že se jim za deset let bude dařit ještě lépe. To, že zemi čeká zářná budoucnost, si však mysleli skoro všichni dotázaní černoši, avšak méně než polovina bělochů. V minulých patnácti letech Jihoafrickou republiku opustilo zhruba milion bělochů, zejména ve věku mezi 20 a 40 lety, protože v ní neviděli budoucnost, případně tu kvůli pozitivní diskriminaci černochů nemohli najít práci.

Otevřené dveře
„Apartheid černochy poškodil. Pořád ještě nevyužívají všech nových možností, protože mají v hlavách zakódováno, že nemohou dosáhnout výše. Dříve černoši mohli vykonávat jen některá povolání, existovaly různé testy pro bělochy a černochy. Tohle všechno se teď změnilo, ale hodně mladých lidí to stále nedokáže docenit,“ kritizuje své vrstevníky Lynnette Mahlanguová, která má ve studentské radě na starosti odvětví sportu a chystá se studovat inženýrství.

Mnoho černochů však do těchto otevřených dveří vstupuje. V posledních deseti letech se například počet univerzitních studentů zvýšil o 57 procent. Díky nejdelšímu období hospodářského růstu v dějinách země a díky pozitivní diskriminaci pomalu vzniká nová černošská střední třída, do níž podle sociologů patří už kolem deseti ze čtyřiceti milionů jihoafrických černochů. Podle mezinárodních průzkumů se Jihoafrická republika počítá k zemím s nejvyšší vzestupnou sociální mobilitou a zároveň patří k nejoptimističtějším společnostem světa.

Letošní volby budou ovšem průlomové možná i kvůli tomu, že se tento trend obrací. Ekonomika v důsledku světové krize zřejmě spadne do recese. Jak vyplývá z únorového průzkumu společnosti Markinor, názor, že země kráčí špatným směrem, poprvé zastávalo více respondentů než doposud. Ostatně důvodů k pesimismu je více než jen hrozící recese.

V Česku dojde ročně zhruba ke dvěma vraždám na sto tisíc obyvatel, v Jihoafrické republice je to zhruba čtyřicet, což je nejvíce na světě (přestože se v posledních letech kriminalita snižuje, a to i v nechvalně proslulém Johannesburgu).

Jihoafrická republika navíc i po patnácti letech vlády Afrického národního kongresu patří k nejnerovnějším společnostem světa – hradbou ležící mezi bohatými a chudými však přestala být jen barva pleti, sociolog by řekl, že se rasově rozdělená společnost mění na společnost třídní. Navzdory hospodářskému růstu a rozpočtové disciplíně, za niž Jihoafrickou republiku chválí nejrůznější mezinárodní instituce, je bez práce stále více než 25 procent obyvatel a stoupl i počet lidí žijících s méně než dolarem na den.

Jediná africká země s důležitým hlasem na mezinárodním poli bude ještě dlouho překonávat dědictví režimu, jehož bělošská elita žila na úrovni západní Evropy, zatímco černošská většina živořila v podmínkách zemí třetího světa. Dědictví vlády, která v přepočtu na jednoho bělošského studenta vydávala v průměru 644 randů a na jednoho černocha patnáctkrát méně. Vlády nové Jihoafrické republiky se už musejí starat o všechny obyvatele, a ne jen o privilegovanou desetinu. Je to tak velký úkol, že výsledek je pořád nejistý. Jak uvedl pro BBC Brian Mdluli, manažer marketingové společnosti a rodák ze Soweta, země pořád jako by byla v situaci patnáctiletého teenagera: „Už nejsi dítě, ale ještě nejsi ani dospělý. Co v této chvíli potřebuješ nejvíce, je dobré vedení.“

Právě v dobrém politickém vedení spočívá nastražená past, před kterou varují dnešní novinoví zpravodajové. Jistý vítěz voleb – Africký národní kongres (ANC) – by se totiž mohl stát obětí svého vlastního úspěchu.

Mys stále ještě dobrých nadějí
Africký národní kongres nemá soupeře. V minulých parlamentních volbách získal ústavní většinu a před nejsilnější opoziční stranou měl náskok více než padesáti procent hlasů. A ani letos ho nikdo neohrozí. Nejsilnější opoziční Demokratickou alianci volí jen běloši a míšenci; stranu Inkatha jen tradicionalisté z národa Zulu; novou stranu COPE, která se od ANC odštěpila loni na podzim, kvůli vnitřním hádkám podporuje také už jen deset procent voličů. ANC je neotřesitelný kvůli své aureole úspěšného osvobozeneckého hnutí i kvůli nesporným úspěchům minulých patnácti let.

Jenže během těchto úspěšných let se nevyhnul pokušením, která číhají na všechny státy, kde vládne stále tatáž strana, byť demokraticky zvolená. Prosperovali hlavně černošští podnikatelé s dobrými kontakty na stranický sekretariát. Vlivní politici se zaplétali do korupčních skandálů. ANC začal své lidi dosazovat do veřejné televize, do vedení policie i bezpečnostních složek. Bývalý prezident Thabo Mbeki začal veškerou kritiku za vysokou zločinnost nebo za pomýlenou politiku vůči epidemii AIDS považovat za útok na svůj majestát a za imperialistické vměšování Západu. Jenže voliči Africký národní kongres za jeho chyby nepotrestají, jednoduše nevidí opoziční alternativu a jsou zatím trpěliví.

Symbolem nejisté budoucnosti Jihoafrické republiky se stala osoba Jacoba Zumy, který se téměř jistě stane příštím prezidentem. Právě on by teď měl zabránit tomu, aby se ANC dostal na stejné scestí jako mnoho jiných afrických osvobozeneckých hnutí, která se nedokázala proměnit v běžnou politickou stranu. Jenže sám Zuma se až příliš nápadně podobá charismatickým politikům, kteří raději panují, než vládnou a kteří dovedli desítky afrických zemí do chaosu. Říká se jim Big Men, velcí muži, a jejich příznivci jsou ochotní za ně bojovat v ulicích.

Rád svým úsměvem a řečnickým talentem okouzluje obyčejné lidi, ze kterých také jako chudý zuluský pasák ovcí vzešel – vzdělání získal až jako politický vězeň při rozhovorech se sečtělými vězni včetně Nelsona Mandely. Dělá si legraci z homosexuálů a chlapácky se chlubí svým sexuálním apetitem, kvůli kterému už jednou čelil obvinění ze znásilnění.

Především však předseda Afrického národního kongresu minulé čtyři roky čelil obvinění z korupce – jeho finanční poradce a zároveň vlivný podnikatel, odsouzený kvůli korupci k patnácti letům vězení, mu v minulosti „půjčil“ půl milionu dolarů. Prokurátoři až před třemi týdny definitivně stáhli žalobu z poněkud nezvyklého důvodu – ne že by důkazy ztratily na síle, ale vyšlo najevo, že načasování obžaloby bylo politicky manipulováno lidmi kolem bývalého prezidenta a Zumova velkého rivala Thaba Mbekiho.

Spousta Zumových politických prohlášení ovšem vzbuzuje naděje. Má sice podporu komunistů, odborů i mladých radikálů, ale úspěšnou hospodářskou politiku svých předchůdců zřejmě radikálně nezmění. Žádná protikapitalistická opatření prý nechystá, jen slibuje více přerozdělování milionům chudých obyvatel, ostatně i během svého předchozího působení jako viceprezident či v řadách ANC neproslul jako radikál, ale jako schopný vyjednavač. Nebojí se otevřeně kritizovat Roberta Mugabeho za porušování lidských práv a volební podvody a nikdy nesklouzl k rasistickým nebo etnicky nesnášenlivým komentářům.

Ve svých rukou bude temperamentní Zuma – kvůli neexistující opozici – v příštích pěti letech držet větší moc, než mívají politici v ostatních demokraciích. A zároveň na něm bude ležet i větší zodpovědnost. Jak totiž řekl Neville Alexander, bývalý politický vězeň a dnes profesor na Univerzitě v Kapském Městě: „Můžeme dokázat zázrak, zřídit vícerasovou svobodnou společnost. Ale pokud to nezvládneme, tak tu máme všechny přísady pro možnou genocidu.“

Big Man Zuma bude v jedné z etnicky nejvýbušnějších zemí světa směrovat výhybky jedním či druhým směrem. Zatím je však – navzdory všem špatným zprávám – země u mysu Dobré naděje na dobré cestě.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte