Jak jsem díky Tlustému dospěl

Sedím nervózně na malém stolku před televizí, batoh na zádech, boty na nohou, bundu v ruce. Spěchám do plaveckého bazénu na pravidelné úterní plavání, ale toto si nechci nechat ujít. Místopředsedkyně sněmovny roztřeseným hlasem dočítá poslední jména poslanců. Hlas se jí poprvé nepatrně zlomil, když přišla k poslanci jménem Tlustý. Jeho „pro návrh“ zapůsobilo jako výbuch bomby v naprostém tichu. Všechna další, ještě donedávna neočekávaná „pro návrh“, už působí jen jako hřebíčky do rakve. Jednání o vyslovení nedůvěry vládě spěje ke svému konci. Čekám, jestli je to opravdu tak. Sněmovní kurátoři si berou pět minut na ověření hlasování a sdělení výsledků. Televize přepojuje vysílání do studia a moderátor ihned oznamuje, že podle předběžných výsledků je rozhodnuto. Vláda padla!

Dostaví se hodně nepříjemný pocit, nevolnost od žaludku, zklamání, ale není na co čekat. Vypínám televizi, opouštím byt a za běhu k zastávce tramvaje si oblékám bundu. Přiběhnu přesně na čas. Svíravý pocit mě neopouští. Pocit prohry a nemožnosti události zvrátit. Zjišťuji však, že od běžného pocitu prohry, který zažívám vcelku pravidelně například při vypadnutí oblíbeného hokejového klubu z bojů o titul, se tento pocit dosti výrazně liší. Vše beru daleko osobněji, téměř jako bych to byl já, o kom se ten den v Poslanecké sněmovně hlasovalo. Vnímám to jako útok na vlastní životní postoje a názory. Na…