Den ředhošťské hostinské

Kolem páté hodiny vylezu z postele. Teď v zimě dost nerada s představou, že mě venku přivítá ten nepříjemný za nehty zalézající chlad. Dojdu nastartovat svůj starý, ale zatím věrný vůz. Doma pozamykám a vyjíždím do blízké vsi ke známému, kde mu pomáhám v řeznictví. Chodím tam ráda – v dnešní době vidím málo mladých lidí pracovat s takovou vervou a tolik hodin denně jako on, přitom se věnuje rodině a ještě staví dům. Pomáhám mu podle potřeby s čímkoliv – ve výrobě, při uklízení a mytí nádobí. Je to práce různorodá, kde čas rychle utíká. Někdy jsme tam čtyři hodiny, někdy déle – podle potřeby.

Pak odjíždím na nákup pro moji rodinu, po příjezdu domů vařím oběd a krmení pro mé dva psy – většinou mám na to tak dvě hodiny času. Ačkoli je to nezdravé, protože se člověk obaluje tuky a zakrňuje, musím si po obědě alespoň na půl hodiny lehnout, protože na mě čeká další odpolední služba. Jezdím zaučovat a dohlížet na jednoho klučinu, který po mně převzal hospodu. Je to mladý Vietnamec, kterému říkáme Honza, což je prý překlad jeho jména Han. A proč mě napadlo předat hospodu právě jemu? Napadlo mě to, když jsem nedávno odcházela do důchodu a vídala ho o víkendech venku na ulici prodávat ve stánku. On moji nabídku přijal a chytil se. Musela jsem to ještě domluvit s majitelkou domu, protože Honza si hospodu jen pronajímá, ale neměla nic proti, prý když mu budu navíc vypomáhat, tak…