Igor Blazević
publicista, ředitel filmového festivalu Jeden svět
Už od roku 1981, kdy poprvé proběhly masové demonstrace kosovských Albánců dožadujících se svých práv, srbská politická elita nenabídla jakoukoli racionální alternativu. Až do dneška slyšíme z Bělehradu jen prázdná nacionalistická a silácká prohlášení, že „Kosovo je naše a nikdy se ho nevzdáme“. To je snadné říkat, ale jak toho dosáhnout, když v Kosovu žije dva a půl milionu lidí jiného etnika, kteří se domnívají to samé? Srbové zkusili řadu slepých cest. Pachuť zločinů zůstala a srbští politici se přes ni nepřenesli ani po pádu Miloseviće. Jejich slepota a arogance se projevuje právě v nezvratné vůli Albánců se osamostatnit.
Jiří Dienstbier
bývalý ministr zahraničí
Uznání nezávislosti Kosova je hrubým porušením mezinárodního práva, které připouští změnu hranic pouze se souhlasem všech, kterých se týká. Španělsko, Kypr, Slovensko, Rumunsko nebo Kypr uznání odmítají také proto, že se právem obávají vlivu na jejich menšiny. Separatisté budou ignorovat naivní argument, že nezávislost Kosova je výjimkou. Už se ozvali Katalánci, prezidenti Abcházie a Osetie, Palestinci nebo na Slovensku Miklós Duray. Bez výrazných menšin má Česko šanci být čistým příkladem respektu k mezinárodnímu právu. Bez něho a bez odmítnutí dvojích standardů nelze doufat ve společnou zahraniční politiku Evropské unie.
Václav Štěpánek
balkanista, Ústav slavistiky FF Masarykovy univerzity
V Kosovu dodnes nebyly splněny standardy nutné k normálnímu fungování vícenárodního státu – práva menšin jsou dodržována pouze na papíře, nebyl umožněn návrat uprchlíkům atd. – a je zapotřebí „poskytnout“ kosovské administrativě čas, aby ukázala, že to s dodržováním těchto standardů myslí vážně. Čím méně evropských států nezávislost uzná, tím více se bude muset kosovská vláda snažit standardy naplňovat a tím více se také bude snažit zabránit případným mezietnickým excesům. Mezinárodní postavení nového albánského státu však bude sporné, i kdyby jej uznaly všechny evropské země.
Matyáš Zrno
Občanský institut
Z hlediska mezinárodního práva není možná kosovská nezávislost úplně „košer“, z hlediska zdravého rozumu však ano. Srbsko sice nabízí autonomii, problém ale je, že s ní a) přichází pozdě, b) nabízí pořád méně, než už teď Albánci fakticky mají. Historie srbsko-albánských vztahů je komplikovaná, Miloševićův apartheid vyvrcholil masovým vyháněním na jaře 1999. Možnost kompromisu se zúžila na minimum. Kdyby Bělehrad přišel s dnešní nabídkou nejpozději v roce 1997, celý svět by zatleskal a Albánce donutil plán přijmout. Místo toho tehdejší režim pokračoval v represích. Nezávislé Kosovo je tedy nejrealističtějším, i když ne ideálním východiskem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
