Anketa: Proč Češi stále pociťují k feminismu nedůvěru?

Markéta Škodová

socioložka a feministka, Sociologický ústav AV ČR

Otázka je myslím poněkud zavádějící. Z našich šetření mj. vyplývá, že česká veřejnost vnímá role mužů a žen v privátní i veřejné sféře více „feminističtěji“ než před deseti lety.

Souhlasím však, že pro mnoho lidí může být sémantické pole slova feminismus notně zúžené. Nevybaví si tedy myšlenkový směr usilující o rovná práva a příležitosti žen a mužů, ale spíš „divné“ hnutí „z Ameriky“. A konkrétně jeho již mytickou představitelku: (nejlépe) ošklivou mužatku vyhledávající verbální i pěstní souboje s muži, kteří jí otevřeli dveře. I tento pohled se ovšem – zejména u mladších generací – mění.

Kateřina Jonášová

publicistka

Masaryk se veřejně označoval za feministu. Z českých politiků by to dnes neudělal ani jeden. Tento posun má na svědomí porevoluční vnímání feminismu jako importované ideologie, ale i Josef Škvorecký a jeho „sexuální harašení“. V médiích opakovaný obraz feministek, které nenávidí muže, udělal z kritického instrumentu strašáka. Není divu, že teoretičky/ici a aktivistky/té začaly/i pro stejné myšlenky volit jiná slova. Mezi sebou hovoří o feminismu, v médiích o genderových vztazích a směrem ke státním institucím o rovných příležitostech. Feminismus žije úspěšně, i když tak trochu pod cizí identitou.

Jana Hradilková

občanské sdružení Berkat

I když je česká společnost v praxi jedna z nejfeminističtějších, nevznikl tu silný důvod, proč mít feminismus ve vážnosti. Schází silné téma, poslední ikonou ženského hnutí byla Eliška Krásnohorská, témata jsou konformní, nejsou „sexy“ – a to ani pro muže, ani pro ženy. Je to podprahová reakce. Češky jsou raději individualistky. Soutěž o copyright české feministické agendy předčasně vyhrál chytlavý výraz sexuální harašení. Její barvitost zůstala omezena na debatu akademickou, v praxi pak je zúročována v grantech nevládních organizací v různých jistě užitečných projektech. Ale to je tak vše…

Mirek Vodrážka

feminista a hudebník

Příčiny jsou historické, kulturní i existenciální. V první vlně feminismu se české ženy potýkaly s kulturním zpožděním. V období druhé vlny se přidala totalitní cenzura. Feminismus byl nejen eliminován, ale pod závojem socialistické emancipace se zmrazily patriarchální stereotypy, které petrifikoval i disent. Pro Václava Havla byl feminismus „dada“. Feminismus se nevnímá jako nové paradigma a i „postfeministky“ ho redukují na gender, který prezentují jako vědu bez ideologie.