Už přes týden žiju v Bunyakiri, regionu konžské provincie Jižní Kivu. Je to jako návrat do časů našich babiček. Není zde elektřina, internet, mobilní síť, ba i satelitní telefon funguje jen na dvou místech. Cesta sem vede jen z jedné strany, tedy z města Bukavu, z druhé strany, od města Kisangani, se dostat nelze, neboť chybí most přes údolí, jímž protéká řeka.

Kdo ale cestu zdolá, bude odměněn pohledem na zelené hory, které jsou všude kolem dokola. Je v nich 50 vesnic, v nichž žije kolem 150 000 lidí. A také několik tisíc rebelů ze Rwandy, z kmene Hutuů. Velí jim stejní zločinci, kteří v roce 1994 vedli rwandské jednotky Interhawme, zodpovědné za genocidu 800 000 Tutsiů. V Bunyakiri operují už deset let a kontrolují zde těžbu zlata a diamantů. Zisk si doplňují pěstováním marihuany.

Stejně tak by svoji úrodu manioku, zeleniny a ovoce mohli sklízet i místní vesničané. Jenže nemůžou. Hutuové je terorizovali a zabíjeli tak dlouho, až desítky vesnic zůstaly úplně opuštěné. V několika z nich lidé sice zůstali, ale musejí Hutuům odvádět daně, zvířata a část úrody. Opustit vesnici nesmí. Ti, kteří přežili a utekli, dnes squatují podél cesty. Cesta je totiž jediným bezpečným místem v celém Bunyakiri. Policejní šéf Dominic podepsal s Hutuy dohodu, podle níž musí cesta zůstat bezpečná.

Cestovat v čase se dá s úspěchem i v místní nemocnici. Je zde jediný doktor na 150 000 lidí a dělá úplně všechno, včetně operací. Na operačním sále, pokud se tomu tak dá říkat, se operuje za svitu baterky či petrolejové lampy, nástroje se sterilizují venku na ohni v hrnci. Na porodním sále leží dvě až tři ženy na posteli a ty, které na porod čekají, musejí ležet na zemi. A to většinou trvá až tři měsíce. Těhotné ženy totiž musejí na porod přijít pěšky. Cesta z okolních kopců jim často zabere i více než týden. Nechtějí tedy riskovat, že by se na porod nedostaly včas, a raději na něj čekají přímo v nemocnici.

V celé oblasti Bunyakiri se lisuje čerstvý palmový olej. Ne mechanicky, ale ručně. Ženy a děti tráví dny roztloukáním ořechů, z nichž dostávají olejnatá semena, z kterých pak lisují olej. Aby se mohl prodat, je třeba jej do něčeho nalít. A právě proto děti v celém Bunyakiri křičí na cizince „litre, litre“, tedy „dej mi plastovou láhev“. Jsou schopny za autem běžet i dva kilometry. Zkrátka v Bunyakiri je i plastová láhev velkým majetkem. 

MARKÉTA KUTILOVÁ

kutilova.blog.respekt.cz

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte