2008-1326-mobr-52R252008n.jpg
2008–1326-mobr-52R252008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1326-vobr-52R252008.jpg
Fotografie: Ne pohádka, ale skutečný život. (Nábřeží u továrny na lahvové uzávěry, Kiba Lumberg, 1995) – Autor: National Bureau of Antiquities, Finsko • Autor: Respekt

V Museu Kampa probíhá něco zvláštního. Pod názvem Ztracený ráj/Paradise lost se tu připomíná čistě romský pavilon, který měl loni premiéru na bienále v Benátkách. O romském umění se v posledních letech hodně píše a z úst výtvarných kritiků zaznívá otázka, zda tenhle zájem není veden určitou formou orientalismu spíš než faktickou kvalitou vystavovaných děl. Vždyť Romové jsou největší menšinou v Evropě a vlády vyspělejších zemí se můžou přetrhnout ve snaze vykoupit si špatné svědomí v sociálních otázkách dotacemi na romské kulturní projekty.

Skeptický návštěvník muzea na pražské Kampě si možná opravdu po zběžné prohlídce posteskne, že Brusel se Sorosem, hlavní sponzoři pavilonu, vložili peníze do hrubě přeceněných dětských malůvek. To postesknutí ovšem není na místě.

„Nemáme ateliér. Pracujeme s manželem doma, krademe chvilky od domácích povinností,“ komentuje Delaine Le Basová z Británie svou pozici. Umění Romů si většinou neklade za cíl konkurovat etablované scéně. Tito výtvarníci řeší specifické záležitosti svých komunit, a jsou proto často obrácení spíš k obsahu než formě. Což ovšem neznamená, že by tu kvůli tomu musel chybět formální experiment: vedle naivních a realistických projevů je tu zastoupené i graffiti, instalace nebo konceptuální tendence. Nicméně to, co by si divák z expozice měl odnést, je především obdiv k různosti, jaká na výstavě panuje v pojmenování stejného problému. Kdo jsem a co to pro mě znamená, ptají se výtvarníci. Právě identitu si v pavilonu vytyčila jako leitmotiv jeho kurátorka Timea Junghausová.

Romové zatím nejsou v pozici, kdy by svou etnickou příslušnost mohli pohodlně svléknout a stát se třeba ekologickými aktivisty nebo feministkami, aniž by stále byli považováni především za Romy. A to samé platí i pro výtvarné umění. K identitě každý z vystavovaných přistupuje jinak. Někdo ji prožívá bolestně, další si s ní pohrává a třetí o ní vypovídá jen tak mimochodem, kouzlem nechtěného.

Jaký máte problém?

Meda Mládková prý toužila uspořádat romskou výstavu už koncem šedesátých let. V katalogu nynější výstavy přiznává, že na George Sorose, světoznámého finančníka a filantropa, žárlí, protože ji s pavilonem v Benátkách předběhl. Ale že je zároveň pyšná, že jeho obměněnou reprízu mohou prezentovat právě Sovovy mlýny. Výběr z Benátek Mládková obohatila o díla zapůjčená z brněnského Muzea romské kultury a o menší soubor fotografií z cyklu afroamerického fotografa Chada Wyatta Romské obrození, v Česku již dobře známý.

Přehlídku otevírá velké nasprejované plátno Ladi Gažiové s maringotkou nesenou vzduchem na křídlech ptáků. V zadním traktu výstavního sálu jsou k vidění obrazy předchůdců téhle mladé výtvarnice ze Slovenska, třeba Júlia Lakatoše nebo Aladára Kureje. Kurej je pravým opakem Gažiové. Nadsázka je mu cizí, touží zachytit to, co vidí. Aby dosáhl maximální věrnosti, nalepil před dětsky provedené domky z rodné Podskalky jejich skutečné obyvatele vystříhané z fotografií.

Českou klasikou jsou pohádkové obrazy Rudyho Dzurka, které mu ve světě už vydobyly slušný věhlas. Ojedinělou techniku – lepení skleněné drti a korálků na tabule skla – vynalezl, když pracoval jako dělník ve sklárnách. Obrací se k romské mytologii, tradičním povoláním a zvykům, ale vypráví i příběhy o svých známých, především o pábitelském strýčkovi Paľim a jeho dobrodružstvích.

Zmiňovaná Delaine Le Basová jako jedna z mála vystavovaných prošla uměleckými školami, přesto, nebo právě proto, se vyjadřuje naivistickými výšivkami a kolážemi z předmětů denní potřeby. V cyklu Máme svoje dějiny si pohrává s tím, jak Romy vnímají ostrované. „Propíchnuté uši ze mě dělaly outsidera už na základní škole - děti hned poznaly, že jsem Romka.“ Rozsáhlému prostoru obydlenému komiksovými Karkulkami, rodinnými fotografiemi a květinovými vzory z flitrů dominují texty, v nichž nespisovnou angličtinou vypráví o tradičních trasách a tábořištích. Jeden slogan zní: „Sme tam, kde nás nečekáte, ne pohátka, skutečnej život. Nejsme látka na román, máme svý dějiny, sme pořád tady.“

Pokud snad návštěvník výstavy podlehne dojmu, že všichni Romové jsou pobudové, kteří neumějí psát, nebo romantičtí dráteníci a muzikanti, kteří vyskočili z folkloru 19. století, dočká se překvapení. Kontrapunkt k výtvarným dílům totiž tvoří oddělený sál s Wyattovými portréty romské střední třídy. Jsou to jednoduché snímky hrdých romských lékařů, učitelů, policistů a právníků. Časem k nim snad přibudou i fotografie výtvarníků. Jenže hned sousední video připomíná, že realita je často drsnější, než jak ji dokáže obsáhnout výtvarné umění.

Snímek Norberta Szirmaje a Jánose Révésze je zpovědí romského fanouška fotbalového klubu FC Fradi Budapešť. Týmu, který je vyhlášený svými rasistickými ultras. Rom do kotle chodí i navzdory nebezpečí, o kterém ve filmu bezelstně hovoří jeho maďarští kolegové. „Jaký máte problém s Romy?“ ptají se autoři v závěru mladičké fanynky. „Můj jediný problém s Romy je, že existují,“ odpoví.

Autorka je romistka.

ZTRACENÝ RÁJ/PARADISE LOST

Museum Kampa, Praha, 27. 5.–6. 7.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte