Odinga na másle

Asi všude na světě bych začínal den kávou, ovšem málokde tak kvalitní jako právě zde v Keni. Provedu ranní hudební rituál – v autě si nahlas pustím Led Zeppelin a rozvezu dcerky do školky. V poslední době si i přes moje marné protesty oblíbily jízdu v kufru. Mohu jenom doufat, že z této módy vyrostou, než se vrátíme do země s důkladnějšími bezpečnostními standardy na silnicích, kde také přestanou požívat výhod diplomatické imunity.

Na ambasádu přijíždím krátce před devátou. V době poznamenané povolební krizí si ani nemusím nijak plánovat den, okolnosti to vyřeší za mne. A vskutku, sotva stihnu dočíst noviny, telefon mi rozsvítí esemeska od Francouzů, zastupujících zde slovinské předsednictví EU. Mám se zúčastnit schůzky s vůdcem opozice Railou Odingou a odpoledne ještě zajít na ministerstvo zahraničí kvůli představitelům občanských hnutí, kterým se vyhrožuje smrtí. Policie a potažmo i vláda se tím v lepším případě nehodlají zabývat, v horším jsou pak oficiální místa přímo původci těchto výhrůžek.

Ještě stihnu najít pár kontaktů pro firmu, která chce do Afriky dovážet supermoderní vozík pro invalidy, který umí vyjet schody. Výrobek je to velmi sympatický, příliš však v jeho zdejší úspěch nevěřím, žádné velké pochopení pro problémy invalidů třetí svět neprojevuje. Častý je ovšem i opačný případ – keňský podnik zoufale potřebuje něco elementárního, třeba velmi běžné a…