Léčba klenotem

Lidé si kvůli tomu brali hromadně jednodenní dovolené a hodiny čekali v dlouhých frontách na Pražský hrad. Na konci je nečekala šance na výhru pohádkové sumy, setkání s celebritou ani výhodný nákup. Celou námahu podstupovali kvůli pár vteřinám stráveným pohledem na kus kovu posázeného barevnými kameny.

Ve světle toho, že zdejší moderní duše bývá často líčena jako „odcizená“ a „toužící po konzumu“, tu tak máme zapeklitou hádanku. Jaká síla tu samou duši žene do zdlouhavé fronty ke korunovačním klenotům? Nebo na co tu desítky tisíc lidí vlastně stojí?

Tajemství a síla

Tak dobrou náladu Marie Vernerová (29) dlouho neměla. A to přesto, že vstávala ve tři hodiny ráno a má za sebou dvěstěkilometrovou cestu z Brna. „Hrozně se na ně těším,“ říká a se svým malým dítětem uvázaným v šátku na zádech spěchá do dlouhého lidského hada, který se vine zahradami Pražského hradu. „Něco mě sem táhne, dost dobře ale nedokážu popsat co. Nějak cítím, že mě to může dodat sílu.“

O několik desítek metrů před ní stojí Irena Wágnerová (56). „Jsem na nich ve svém životě už popáté,“ říká administrativní pracovnice, která si na dnešní den vzala v práci volno. „Tahle doba je hodně rychlá a ony mě vždy tak nějak zklidní. Je to něco nevšedního.“

Příběh korunovačních klenotů se zrodil před téměř sedmi sty lety. Tehdejší nový český panovník – Karel IV. – měl sice k dispozici korunu po svém předchůdci, ale rozhodl se, že ji od základu předělá. Chtěl, aby oproti té původní působila velkolepěji a každému vyrážela na první pohled dech. Proto ji nechal zvětšit a osázet ji desítkami drahých kamenů od spinelů přes smaragdy až po safíry. O estetiku mu ale prý šlo až v druhé řadě.

Podle historiků a znalců zdejších korunovačních klenotů sledoval rozsáhlou „přeměnou“ na prvním místě jiný cíl – z nové a krásou zářící koruny chtěl vytvořit uctívaný symbol hodnot, které vyznával a které chtěl, aby si lidé co nejvíce osvojili. Věřil prý, že když se to tak skrze korunu stane, povede to k rychlejšímu rozkvětu zdejšího království.

„Karel IV. posunul vnímání koruny. Do té doby byla vždy majetkem krále a lidé si ji s hodnotami nespojovali. Karel ale řekl, že napříště už majetkem panovníka nebude, že ten si ji bude pouze půjčovat od svatého Václava, kterému bude navždy zasvěcena. Tím docílil dvojího účinku. Lidé k ní začali vzhlížet s posvátnou úctou, protože ke svatému Václavovi se upínali jako ke svému hlavnímu ochránci a spasiteli,“ říká zdejší přední znalec korunovačních klenotů Tomáš Boněk.„A vedle toho jim skrze nepřehlédnutelnou krásu koruny vystoupily více do popředí myšlenky, které světec ztělesňoval a které Karel IV. považoval za následováníhodné a chtěl, aby je koruna vyzařovala – zbožnost, nenásilí, střídmost, meditace, spravedlnost.“

Karel IV. si podle historiků od začátku uvědomoval, že koruna nesmí jeho poddaným moc zevšednět. Bál se totiž údajně toho, že by to otupilo jejich pozornost ve vnímání ctností, které měla představovat. Proto nařídil, že se bude ukazovat jen při zvláštních příležitostech, jako jsou korunovace nebo důležitá státní výročí.

A aby šel on i jeho následovníci příkladem, rozhodl, že panovník ji může mít na hlavě jen jeden den při svém jmenování králem a s posledním paprskem slunce ji musí vrátit na zvlášť pro ni vytvořené šeré místo v Chrámu svatého Víta a nasadit na lebku svatého Václava. Což pak následně on i všichni jeho korunovaní nástupci vždy dodrželi.
Nakolik si Karlovi poddaní osvojili václavské hodnoty, které měla koruna symbolizovat, není jasné. Jisté každopádně je, že jak za vlády Karla IV., tak i později k sobě korunovační klenoty vždy poutaly velkou pozornost. Například při korunovacích nových králů se tvořila velká srocení lidí, kteří alespoň na chvíli chtěli korunu spatřit. „Lidé věřili, že když ji uvidí, část síly z ní přejde na ně,“ říká Tomáš Boněk.

Dlouhé fronty na Karlovu korunu neskončily ani s příchodem samostatné republiky na začátku minulého století. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk – mimochodem obdivovatel Karlovy vlády – rozhodl, že aby koruna nepřišla o svoje „tajemství a tím i o svou sílu“, bude i nadále ukazována jen velmi zřídka. Toho se pak drželi i všichni Masarykovi pokračovatelé, včetně komunistických hlav státu. Od roku 1918 tak byla vystavena jen devětkrát.

Fotogalerie iHNed.cz:

Celá galerie

Moderní doba a její rychlost samozřejmě velkou část Karlem zamýšlené symboliky koruny překryla. Při otázce, jaké hodnoty si dnes s korunovačními klenoty lidé spojují, většina z těch, kdo na ně čekají ve frontě, krčí rameny. I přesto tu ale stojí. Na co vlastně?

Intenzivní štěstí

„Když jsem je držela v ruce, cítila jsem, že vyzařují nějakou pozitivní energii. V tu chvíli jsem zažívala něco jako intenzivní pocit štěstí,“ vzpomíná ve své malostranské kanceláři na svůj několik let starý fyzický kontakt s korunovačními klenoty bývalá šéfka hradních památkářů Eliška Fučíková. Podobný zážitek jako ona vyprávějí i další lidé, kteří s nimi přišli do styku.

Podle šperkařů to prý dává logiku. Dříve totiž lidé věřili, že ze šperku na ně může přejít něco pozitivního z toho, kdo ho vyrábí, nechává zhotovovat nebo komu je případně zasvěcený. „Je-li šperk udělaný na míru, jako byla zhotovena Karlova koruna, může vyzařovat energii, štěstí, osobnost člověka, co ho dělal. A asi to v tom lidé hledají i dnes a chtějí, aby část toho přešla na ně,“ říká přední český šperkař Jiří Belda.

Když se Karel IV. rozhodl nechat vyrobit korunovační klenoty, pečlivě prý hledal vhodného šperkaře. A když ho konečně objevil, po celou dobu pak na jeho práci pravidelně dohlížel. Sám na korunu například vybíral velké vzácné kameny, kterým přikládal léčivou sílu.

Aby ji znásobil, pečlivě volil jejich barvy – vesměs červenou, modrou nebo zelenou. Tedy ty, které ve středověku symbolizovaly pozitivní vlastnosti: vnitřní vyrovnanost, aktivní postoj k životu, mystiku, duchovno.

Podle historiků měla koruna působit jednoduše, ale zároveň monumentálně. Měla prý vyzařovat sílu a pokoru.
Známý ezoterik Josef Schrötter se domnívá, že se Karlovi IV. jeho dílo a záměry podařily dokonale. „Koruna zesiluje a vyzařuje energii. Přispívá k tomu jak její symetrický jednoduchý tvar, tak i výběr a barva drahých kamenů,“ říká Schrötter. „Řada lidí k ní dnes míří, aniž přesně vědí proč. Vysvětluji si to tak, že dnešní doba a moderní technika jejich energii oslabuje nebo odebírá, a oni tak mají její deficit. Proto ji potřebují někde získat a jedním z míst, kde to lze, je Karlova koruna. Lidé tak od ní můžou odcházet posílení, šťastnější, vyrovnanější, smířenější sami se sebou.“

Historik a archivář Libor Gottfried uvádí ještě další důvody, které ke korunovačním klenotům přitahují tak velkou pozornost. „Lidé v nich tuší trvalejší hodnoty, které v dnešní racionální a pragmatické době postrádají,“ říká Gottfried. „To, že jsou korunovační klenoty obestřeny jistým tajemstvím a rituálem sedmi klíčů, že na cestě k nim musí člověk jednou za několik let podstoupit i několikahodinové čekání, posiluje dojem výjimečnosti a umožňuje části lidí pochopit duchovní hodnotu této relikvie.“

Kam jdu – a proč?

Z prostor, kde jsou klenoty uložené, se pomalu trousí návštěvníci. Někteří z nich se seskupují v hloučcích a vzájemně si sdělují své čerstvé zážitky. „Bylo to úplně něco jiného, než člověk běžně zažívá. Vyzařovala z nich taková příjemná energie,“ popisuje svůj několik minut starý dojem Hana Juřinová (60). „Uvědomila jsem si přitom, že člověk dnes stále za něčím spěchá, aniž by přesně věděl proč a jestli to má význam.“

Lidé věřili, že když svatováclavskou korunu uvidí, část síly z ní přejde i na ně.Podobně to vidí i další návštěvnice Dana Dědousková „Když jsem je viděla, zůstala jsem z nich jako u vytržení,“ říká paní Dědousková. „Nevím, co přesně to způsobilo, ale cítila jsem se s nimi jakoby mimo čas a prostor. Budu o tom dál přemýšlet a snažit se zjistit, co přesně jsem zažila a jak se tím dál můžu inspirovat.“

„Tak pozor, jdeme na to,“ říká na tom samém místě do vysílačky o den později ozbrojený policista. V tu chvíli hlavní hradní nádvoří prozvučí hlasité tóny slavnostní famfáry. Pár vteřin po jejich spuštění z Hradu vychází několik mužů a opatrně nesou nosítka, která zakrývá červená látka. Pod ní je ukryta truhla a v ní jsou korunovační klenoty.

Po jedenácti dnech vystavování ve Vladislavském sále se vracejí zpět do svého tmavého úkrytu v katedrále. Těsně než do ní vstoupí, ještě minou prezidentskou standartu a pak už se za nimi – nejméně do další volby hlavy státu za pět let – v mlhavém podvečeru neprodyšně zavírají těžká chrámová vrata.

CO JSOU KORUNOVAČNÍ KLENOTY

Korunovační klenoty tvoří svatováclavská koruna, královské žezlo, jablko a korunovační plášť. Koruna je klenot zhotovený ze zlata vysoké ryzosti, zdobený více než osmdesáti drahými kameny a perlami. Váží téměř dva a půl kilogramu a i s křížkem, do něhož je údajně vložen trn z Kristovy koruny, je vysoká devatenáct centimetrů. Karel IV. ji nechal zhotovit ke své korunovaci v roce 1347. Dodnes je uložena v koženém pouzdře z toho samého roku a mimo výstavy je přechovávána i s ostatními klenoty v Korunní komoře ve Svatováclavské kapli Chrámu sv. Víta.