Komunisti zas tak chytří nebyli

O únoru 1948 u nás po roce 1989 nevyšlo mnoho knih. Václav Veber (1931), autor té nejnovější, je emeritním docentem ústavu světových dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Už z těchto dvou důvodů stojí publikace Osudové únorové dny, kterou k šedesátému výročí událostí načasovalo Nakladatelství Lidové noviny, za povšimnutí. Bohužel ani Veber ale neporušil dlouhodobě zažitý zvyk: důraz klade především na politické události, a to na úkor dobových souvislostí.

Opakovat historii „Vítězného února“ – to byl až do roku 1989 rituál. Opakovala se při každé vhodné příležitosti: ve školkách, ve školách, na pracovištích. Byl to mýtus, na kterém KSČ založila svůj nárok na vládu ve státě. Strana, která dovedla „pracující masy“ ke slavnému vítězství, je měla vést i nadále, navěky.

Mocenské zrcadlo bylo pochopitelně zcela pokřivené a polistopadová česká historiografie měla co dělat, aby pohled nejen na únor 1948, ale na celé období od roku 1945 alespoň částečně napravila. Od některých témat jako by se odborníci nemohli vůbec odtrhnout: Kdy a kde se rozhodlo o začlenění Československa do rodícího se sovětského bloku? Kdo nese největší zodpovědnost za to, že se komunistům tak snadno podařilo uchopit moc?

Zároveň se však opomíjejí jiné skutečnosti, které měly na únorový zvrat zásadní vliv: odkud se brala podpora české (méně již slovenské)…