Španělsko na pokraji nervového zhroucení

Falešné grafy. Vládou údajně podplacení umělci. Zrazené oběti teroristických útoků. Mnoho postavených bytů. Vůbec žádné postavené byty. Lžete! Ne, to vy lžete! A potom dlouhé desítky vteřin překřikování, v němž není rozlíceným mužům na obrazovce rozumět ani slovo.

Televizní debata před volbami – které proběhnou 9. března – mezi španělským premiérem Luisem Rodríguezem Zapaterem a jeho hlavním rivalem a šéfem opozičních lidovců Marianem Rajoyem se minulé pondělí místy podobala štěkání dvou trhovkyň. Pár dní před volbami by se to snad dalo snést, jenže stejně jako oni na sebe štěká už čtyři roky celé Španělsko. Úspěšná evropská země, jež má za sebou teprve něco málo přes dvacet let stabilní demokracie, najednou zjišťuje, jak je její moderní kabát vetchý. Stačil jeden dobře načasovaný teroristický útok a nad zemí se kromě přízraků islamistů a baskické ETA najednou vznáší důvěrně známí duchové občanské války. Takové dusno nevládlo ve Španělsku už desítky let. Kdyby chtěl dnes zemi člověk nabrat opatrně do dlaně, rozpadla by se mu beznadějně na dva kousky. Levý a pravý.

V barech, které jsou tradičním místem, v němž se Španělé společně bez zábran baví o politice, posedávají lidé a hlučně se hádají. Jak madridská noc stárne, sklenice v jejich rukou začínají vypadat nebezpečně. „Zapatero umí s lidmi mluvit, snaží se, ale pepani mu pořád…