Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Scéna

Mimochodem

Jdeme po oblázkové pláži. Společník spokojeně bafá z dýmky. Má to tu rád. Čas od času ukáže na nějaké místo a něco ledabyle utrousí.

Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Jdeme po oblázkové pláži. Společník spokojeně bafá z dýmky. Má to tu rád. Čas od času ukáže na nějaké místo a něco ledabyle utrousí.

„Tady jsem jednou načapal spícího tuleně. Víš, jak jsem ho probudil?“

„Vstávej, tuleni!“

„Cha, cha. To není špatné. On by mně ale česky asi nerozuměl. Tak jsem ho podrbal za uchem.“

„A…?“

„Vykulil oči, zahýkal a pak se hrozně nemotorně plazil k moři. Krásně jsem mu stačil. Když zase zahýkal, vyděšen ze vzájemné blízkosti, zahýkal jsem taky.“

„Česky?“

„Všeobecně.“

„A proč jsi ho probudil?“

„No jo, to je fakt. Proč jsem ho probudil? Člověku to nedá a furt se do přírody nějak naváží, že jo?“ Zastaví se, vytáhne z kapsy placatku tequilly pašované ze Spojených států a nalije dva malé stříbrné kalíšky, které do sebe vzápětí mlčky obrátíme. „A tam,“ řekne po chvilce a ukáže ke skalisku, kde oceán vymlel miniaturní zátoku, „tam jsem objevil mrtvou velrybu. Ležela na boku a pěkně už páchla. Samozřejmě všude plno racků.“

„To ji vyvrhlo moře, nebo uvízla?“

„Nevím. Leč díky ní teď vím, že přesně tudy prochází hranice mezi Státy a Kanadou.“

„Jak to s tím souvisí?“

„Docela jednoduše. Ležela dvěma třetinami ve Státech a jednou v Kanadě. Aspoň tak to změřili. Dohadovali se, kdo se o mrtvolu postará. Trvalo to týden, a dokonce o tom referovaly místní noviny i rádio. Na obou stranách čáry. Velryba tu zatím v klidu hnila. Za asistence spokojených racků. Nakonec připluli američtí vojáci, zasekli do těla háky a odtáhli ji na volné moře. Možná, že by ta hádka pokračovala ještě nějaký ten pátek. Ale to víš, báli se, že jim bouchne.“

„Bouchne?“

„Jistě. Během rozkladu se nafukuje vnitřním plynem. A když je plynu moc, vzniká přetlak. Stačí pak trochu hlubší klovanec. Prý se to jednou stalo a není to příjemné. Pro čumily jako já navíc ani bezpečné.“

Jdeme dál. Pláž se rozšiřuje, přibývá větších kamenů a balvanů. Někde musíme přelézt kmeny mohutných tújí a douglasek, vyšisované mořským vzduchem do popelavé hladkosti. Slunce se vykousne z šedivého nebe a bledě rozsvítí hladinu oceánu. Vítr je teplý, lehce slaný, sem tam zakvílí z naplaveného dříví, písklavě se protáhne mezi kameny. Tato část poloostrova je naprosto opuštěná. Náhle se objeví ztrouchnivělé zbytky dřevěných kůlů, zaražené do dlouhých řad.

„Kdysi tu stála rybářská indiánská vesnice. Kánoe přivazovali k těm kůlům. Nahoru pak nakladli rozřízlé kmeny, aby se za přílivu k lodím dostali,“ přeruší ticho společník, zabafá z dýmky a pokračuje: „Za pár hodin bude moře zpátky a vše zmizí. Někdy to z dálky pozoruju a představuju si, jak jednou podobně zmizí i náš poloostrov.“

„Proč by mizel?“

„Protože se mění klima. Už to mají spočítané. Když roztají ledovce na severu, země Boha slunce zanikne.“

„Země Boha slunce?“

„Jo, to jediné tady po těch indiánech zůstalo. Pár ztrouchnivělých kůlů a název poloostrova – Tsawwassen.“

„A co zůstane po nás?“ Pokrčí rameny a z kapsy vyloví pašovanou tequillu. Vzduchem kloužou těla racků, moře se neznatelně převrací, hřebínky vln šumí stovkami praskajících bublinek.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 7/2007 pod titulkem Mimochodem