Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Česko

Z vyvrhele ředitel

Dnes je z nově opraveného Vrchlického divadla proslulá a respektovaná scéna, kam za kulturou neváhají vyrazit ani zhýčkaní Pražané.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: O vlasy samozřejmě jde, pánové. - Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt
Fotografie: O vlasy samozřejmě jde, pánové. - Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

Teplo v šatně a nerozvrzaná sedadla hrají svou roli.Ve vestibulu visí desítky roztodivných vánočních dětských kreseb, u dveří zve plakát na koncert písničkáře Vladimíra Merty a divadlo s populární Jiřinou Bohdalovou. Jsme v někdejším Fučíkově divadle v Lounech. Léta tu vystupovali jen pionýři s „přehlídkami poezie“ na stranických schůzích, později to byla opuštěná ruina s propadlým stropem. Dnes je z nově opraveného Vrchlického divadla proslulá a respektovaná scéna, kam za kulturou neváhají vyrazit ani zhýčkaní Pražané. Proslulost a úspěch divadlu zajistil jeho nový ředitel, kdysi lounskými obyvateli opovrhovaný disident a dlouhovlasý fanoušek zakázaných hudebních skupin Vladimír Drápal.

Musím něco udělat

„Když jsem v hluboké normalizaci poprvé zaslechl hudbu Plastic People, otevřel se mi naráz neuvěřitelný svět hudby a poezie. Rozhodl jsem se, že pro takovou věc musím také něco udělat,“ vypráví Vladimír Drápal (44). Začal pořádat „tajné“ koncerty, opisoval dokumenty Charty 77 a rozvážel samizdatové časopisy po celých severních Čechách. Tím si ale majitel nejdelších vlasů v Lounech, jinak syn místního předsedy národního výboru a učitelky, vysloužil pozornost Státní bezpečnosti: jeho život se proměnil v sérii šikan a téměř nepřetržitých výslechů a tzv. „osmačtyřicítek“. O to drsnější, že byl ve dvacetitisícových Lounech téměř osamocený a stal se pro obyvatele opravdovým vyvrhelem: estébáci ho totiž neváhali třeba přivazovat pod dohledem vlčáka před zraky celého města k plotu u místní autobusové zastávky.

Po revoluci prožité v čele lounského OF se Vladimíru Drápalovi otevřel svět: začal provozovat vysněný rockový klub, otevřel knihkupectví, galerii, obchod pro vegetariány, později místní kino a stal se nakrátko dokonce členem zastupitelstva. Postupem času se i poměr místních obyvatel k někdejšímu odpadlíkovi pomalu měnil: lidé ho začali na ulicích zdravit, a dokonce žádat o pomoc a radu. Vladimír Drápal začal mít pocit, že do „svého“ města konečně patří. „Vlastně jsem všem odpustil, hlavní přece je, že už je to pryč a já sám se nemám za co stydět,“ konstatuje Vladimír Drápal. V té době ale zjistil, že mu život, který nastartoval, začíná vadit. „Najednou jsem viděl, jak v mém klubu do sebe mladí kluci lijí pivo, a když jsem si uvědomil, že by tohle měl být vrchol mého kulturního snažení, úplně jsem se otřásal odporem,“ vzpomíná. To se psal rok 2002 a najednou se objevila šance na změnu: v Lounech bylo vypsáno výběrové řízení na post ředitele místního divadla, právě kompletně opraveného díky šedesátimilionové investici, největší v historii města.

Být vstřícný a otevřený

Vladimír Drápal se do konkurzu přihlásil se zdánlivě jednoduchou vizí: proměnit zaniklé divadlo v kulturní instituci přesahující svým významem maloměstské rozměry. „Zkrátka nechtěl jsem lidem nabízet estrády typu S politiky netančím, ale opravdu něco kvalitního,“ vzpomíná ředitel Drápal. Soutěž se sedmi dalšími uchazeči vyhrál, ale nikoli úplně hladce: komise ho sice vybrala jako nejlepšího, městská rada však volbu odmítla. „Byla to nešťastná doba, právě se totiž zavírala místní nemocnice a pro lidi jsem přece jenom byl pořád nezvladatelný vlasatec s divnou minulostí.“ Ve městě se začalo šuškat, že se divadlo stane feťáckým doupětem a nebude v něm hrát nikdo jiný než strašidelní „Plastici“. Čerstvému vítězi proto začaly chodit anonymy, které mu vyhrožovaly a nadávaly do „vlasatých zrůd“.

Jenže další kolo Vladimír Drápal vyhrál na celé čáře: komise tentokrát hlasovala jednomyslně, za Vladimíra se postavila místostarostka Věra Mirvaldová.„Když mi řekla, věříme ti, ty to dokážeš, nevzdávej to, dodalo mi to obrovskou sílu a pocit velké zodpovědnosti vůči lidem, kteří se za mě postavili,“ vzpomíná Vladimír Drápal. A úkol to nebyl zrovna lehký: vždyť měl před sebou holou stavbu bez jediné sedačky či záchodové mísy. Ale zvládl to s přehledem: Fučíkovo divadlo mohlo zahájit novou éru. Dvě scény s orchestřištěm a s přilehlou kavárnou slavnostně otevřel Zdeněk Svěrák v listopadu 2003.

Satisfakce

Od té doby se na lounské scéně hraje nepřetržitě čtyři dny v týdnu. „Není zase takový problém sem dostat populární a kvalitní umělce: jednak nejsme daleko od Prahy a pak mají tady slušné zázemí. Kupodivu i takové teplo v šatně či nerozvrzaná sedadla hrají svoji roli,“ vysvětluje Drápal. „Snažím se také s nimi jednat ne jako s nějakými hvězdami, ale jako s lidmi, kteří umí něco zajímavého. Zkrátka tam, kde se nekouří, kouřit prostě nesmějí.“

Za Drápalovu éru proběhlo už přes sedm set představení, která dodnes navštívilo kolem sto třiceti tisíc lidí. Díky ředitelově snaze být „pořád vstřícný a otevřený“ tu můžete zhlédnout takové kusy jako Zločin a trest Divadla v Řeznické či eskapádu Rocky IX souboru Buchty a loutky. Hraje se tady opera, klavírní duo nebo Pašije skupiny Plastic People, ze svých knížek čtou autoři jako Michal Viewegh nebo Ivan Martin Jirous. „Samozřejmě tady vystupují i mí přátelé, dělají přece pěkné věci, s kterými by se měli lidé seznámit. Nemůžu jen tak zapomenout, co pro mě všechno vlastně znamenali,“ říká ke svému úspěchu Vladimír Drápal. Muž, který nedaleko zábradlí, k němuž ho kdysi přivazovali tajní policisté, dostal před časem od starosty ocenění za „přínos do kulturního života města Loun“. Vždyť jak tvrdí místní: i když mu málokdo věřil, svou funkci „zvládá opravdu výborně“ a do divadla se každý těší.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].