2007-2167-mobr-50AR452007.gif
2007–2167-mobr-50AR452007.gif • Autor: Respekt

2007-2167-vobr-50AR452007.jpg
Fotografie: Taky vám bylo někdy v bytě těsno? (Eva Koťátková před Galerií Jelení) – Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt

O velkou slávu v ní nejde, na to je tu výtvarné umění příliš okrajovou zábavou. V Ceně Jindřicha Chalupeckého se spíš soutěží o vnitřní uspokojení umělců: pár zajímavých lidí vám potvrdí, že vaše práce není zbytečná. To v tomhle oboru není málo, stejně jako možnost prožít šest příjemných týdnů v New Yorku. A dostanete peníze, celkem 150 tisíc. Ani to není pro výtvarníky mladší pětatřiceti let, což je věkový limit klání, jehož finalisté své práce právě teď vystavují v pěti pražských galeriích, zanedbatelné.

Komu to ale nestačí, má od letoška alternativu: Národní galerie mu ve své konkurenční soutěži slibuje více než dvojnásobek.

333 stříbrných

Málokdo z návštěvníků pražského klubu NoD se toho tématu předminulý čtvrtek nedotkl. Vernisáží letošního výstavního finále Chalupeckého ceny se nesla debata, nakolik je odsouzeníhodné, když mladí autoři usilují o vavříny nasazované generálním ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Zatím nejtvrději to řekl kurátor Jiří Ptáček, shodou okolností šéf NoD. V Reflexu napsal, že se soutěž s předlouhým názvem NG 333 – Cena Národní galerie v Praze a Skupiny ČEZ pro mladé umělce do 33 let „otevřeně hlásí k svůdné moci peněz. Bude zajímavé sledovat, komu tři sta třicet tři stříbrné stojí za hřích,“ a Knížákovi v metafoře nasadil ďáblovy rohy.

Jde o hodně. Knížák totiž nyní otevřeně kopíruje soutěž, jejíž originál se právě kvůli němu před šesti lety dostal do potíží. Chalupeckého cena zřízená krátce po revoluci na podporu mladého umění, u jejíhož zrodu stáli Václav Havel,Theodor PištěkJiří Kolář, prožila na přelomu století bouřlivé období. Její finále ve Veletržním paláci patřilo k největším kulturním událostem podzimu. Hádka jejího vítěze z roku 2000 Davida Černého s vládcem Národní galerie, která vyvrcholila výtvarníkovým vyhozením ochrankou a následným Havlovým předáním diplomu před branou paláce, cenu dokonce dostala na první stránky českých deníků. To byla ale labutí píseň soutěže. Rok nato Knížák s jejími pořadateli rozvázal spolupráci, protože mu tak jako Černý nedovolovali zasahovat do podoby výstavy, a klání se ocitlo v provizoriu.

Částečně se přesunulo do Brna, jehož Dům umění se pravidelně střídá s pražskými galeriemi v pořádání výstavního finále. Zájem médií opadl a s ním klesl i zájem širší veřejnosti. Může za to i kolísavá úroveň soutěže. Třeba jako loni, kdy porota pro výstavu vybrala jen finalisty, jejichž konceptuální díla jsou těžkým oříškem i pro věrného fanouška umění.

Letos v tomto ohledu nastala výrazná změna k lepšímu. Jako by se soutěž vracela ke svým kořenům, kdy vedle podpory výtvarníků šlo o to ukázat, že umění není jen pro pár vyvolených snobů. Nicméně kvůli Národní galerii přibyla zásadní otázka: neodstaví ji teď NG 333 se svými 333 tisíci korunami pro vítěze na druhou kolej?

Atom za atom

Tajemník Společnosti Jindřicha Chalupeckého Dan Merta během zmiňované vernisáže nevypadal, že by si podobné obavy připouštěl. Zrovna totiž zvládl daleko akutnější problém: pořadatelé letos v Praze marně sháněli velký prostor odpovídající potřebám pěti finalistů, a nakonec se proto rozhodli udělat pět samostatných výstav v malých soukromých galeriích. A odvážný nápad se Mertovi vyplatil. Když během společné vernisáže rozvážely autobusy zájemce po síních roztroušených po městě, účastníci výtvarného zájezdu si špeditérský pokus očividně užívali (kdy jindy si člověk může sednout mezi zdejší uměleckou a teoretickou elitu a spolu s ní a řidičem nadávat na dopravní zácpu?) a v závěru se pak všichni sešli v přeplněném NoD.

Nicméně i Merta si uvědomuje, že v Národní galerii Chalupeckého cena dostala konkurenta, nad kterým se jen tak nedá mávnout rukou. Práce jedenácti finalistů Knížák představí ve Veletržním paláci až v prosinci, ale už teď je jasné, že se do ní hlásí mnohem víc lidí, než by člověk na první ročník čekal: 130 přihlášených autorů je více než dvojnásobek počtu, který se utkává o Chalupeckého cenu s osmnáctiletou tradicí.

K favoritům NG 333 patří především Jakub Špaňhel, jeden ze současných nejtalentovanějších malířů a někdejší Knížákův žák. A skupina Ztohoven se svou letošní akcí, kdy ve vysílání České televize počítačovou manipulací sežehla Krkonoše atomovým výbuchem. V případě vítězství ji čeká paradoxní situace: soutěž totiž sponzoruje ČEZ, který ke štěpení atomového jádra pochopitelně přistupuje s úplně jinými pocity. A laureát NG 333 se bude muset smířit s ještě jedním detailem. Finanční odměnu totiž nedostane jen tak zbůhdarma. Národní galerie mu peníze od sponzorující bezpečnostní agentury Securitas dá za to, že jí dílo prezentované ve výstavním finále věnuje do sbírek.

Nic pro epileptiky

Kdyby stejnou strategii zvolili pořadatelé Chalupeckého ceny, museli by letos možná řešit ošemetný problém. Stavěli jste si někdy jako děti z postelových matrací hrady a bunkry? A dokázali jste je dvakrát postavit v úplně stejně? S podobnou atmosférou stísněného prostoru malého bytu, která je v jádru pořád stejná, ale v detailech každý den jiná, pracuje odzbrojujícím způsobem Eva Koťátková (1982). Její prezentace v Galerii Jelení je osvěžujícím důkazem, že současné konceptuální sochařství vždycky nemusí končit těžkopádnými instalacemi, ale naopak dynamickou prostorovou skulpturou, jež se neustále proměňuje. V Jelení Koťátková dokumentuje na videích akce, během nichž se tělem zaklíňuje do různých dřevěných překážek, kterými zaplňuje místnost, z okna pak vysunula tunel-prolézačku, kde si onen tísnivý pocit z nedostatku prostoru může vyzkoušet každý návštěvník. Koťátková se tak rázem zařadila mezi největší favority Chalupeckého ceny.

Největším outsiderem je naopak rodačka z Košic Pavla Sceranková (1980). Vyrábí důmyslně se vztyčující a padající pohyblivý nábytek, se kterým například dokazuje, jak snadné je protáhnout židli pěticentimetrovou mezerou ve dveřích. V Galerii Entrance, jež sídlí ve vchodu do ateliérů Karlín Studios, nyní nad hlavy procházejících diváků upevnila obří polystyrenovou krychli. Také tohle dílo by se do sbírek galerie nepřevádělo snadno. A navíc by to nepotěšilo autorčinu maminku, která má polystyrenové pláty slíbené na zateplení domu.

Ani u Jana Nálevky (1976) se nedá očekávat, že ho porota v polovině listopadu vybere jako vítěze. Přesto je jeho videoinstalace prezentovaná v Galerii etc hodná zaznamenání. Nálevka z českých tiskovin vybral reklamní hesla typu „For a better world for you“, rozložil je v počítači na písmena a v galerii jednotlivé litery promítá na stěnu ve zběsilém intervalu čtyři písmena za jednu sekundu. Člověk s dobrým zrakem blikající stroboskop chvíli dokáže sledovat a dát si dohromady jednotlivé věty. Epileptici by se měli sálu vyhnout velkým obloukem.

Zbývá Jakub Hošek (1979) a Zbyněk Baladrán (1973). Hošek v Galerii A.M. 180, kterou spravuje jako kurátor a pořadatel hudebních akcí, ukazuje jednak svá typická monumentální plátna, jejichž divoký obsah se pohybuje kdesi mezi komiksovou rozverností a kaligrafickou přísností, a pak dřevěné plastiky ozdobené plátkovým zlatem, s tvary vycházejícími z jeho obrazů. U těchto objektů je ale otázkou, jestli se tady Hošek nepouští až na příliš tenký led dekoratérství. A Baladrán v NoD promítá snímek Teorie práce. Prostřednictvím herce Karla Dobrého a podrobné instruktážní animace se v něm trpělivý divák dozví leccos o zaujímání profesních pozic, vztazích mezi nadřízeným a podřízeným či rozpoznávání vlastností jedinců podle vnějších znaků. Je to umění přenášené do vědy, nebo věda přenášená do umění? Asi obojí, ve zdejší videoartové, většinou amatérsky snímané hlušině je každopádně zručně natočený snímek velmi příjemným překvapením.

Dva kohouti

Bude-li porota Chalupeckého ceny přihlížet k aktuální formě finalistů s přihlédnutím k jejich dosavadní tvorbě, vybere si mezi Baladránem, Hoškem a Koťátkovou. Vítěz dostane 100 tisíc na realizaci výstavy či katalogu, 50 tisíc na ruku, šestitýdenní stipendium v New Yorku a možná si ho všimne některé z velkých médií.

Čtrnáct dní nato se bude o stejnou pozornost ucházet vítěz NG 333. Pro výtvarné umění je to zhruba stejně dobrá strategie, jako by se ve stejném termínu vyhlásila dvě mistrovství republiky v juniorské atletice. Nebylo by lepší síly sponzorů, pořadatelů a koneckonců i výtvarníků spojit a konečně u nás udělat soutěž pro umělce, která by tu měla podobnou prestiž jako Turner Prize v Británii?


Vítězové Chalupeckého ceny

1990 - Vladimír Kokolia

1991 - František Skála

1992 - Michal Nesázal

1993 - Martin Mainer

1994 - Michal Gabriel

1995 - Petr Nikl

1996 - Kateřina Vincourová

1997 - Jiří Příhoda

1998 - Jiří Černický

1999 - Lukáš Rittstein

2000 - David Černý

2001 - Tpmáš Vaněk

2002 - Markéta Othová

2003 - Michal Pěchouček

2004 - Ján Mančuška

2005 - Kateřina Šedá

2006 - Barbora Klímová


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1743

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte