Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Scéna

Mimochodem

Sobotní odpoledne v poloprázdné kavárně pomalu a zvolna plyne jako nedaleká řeka ve svém kamenném korytě. Čtu si, piju čaj, kouřím, a tak pořád dokola.

Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Sobotní odpoledne v poloprázdné kavárně pomalu a zvolna plyne jako nedaleká řeka ve svém kamenném korytě. Čtu si, piju čaj, kouřím, a tak pořád dokola. Za velkými okny se začne stmívat. Nejprve neznatelně, leč pomezí dne a noci stále citelněji převažuje k temnotě. Další den v háji, napadne mě, a náhle, aniž by byla zvána, se někde z hlubin paměti vynoří nečekaná asociace.

Před časem, naopak za brzkého rána, jsem vyrazil na procházku se psem do blízkého lesa. Ve Francii bylo tehdy léto a nad východním horizontem majestátně vycházelo krvavě zbarvené slunce. Ani nevím proč – mozkové akrobacie jsou nepochopitelné –, mně tehdy zčistajasna došlo, jak vůči tomuto nepředstavitelně prastarému fenoménu je lidský život vskutku krátký a prchavý. Abych to zkrátil a nezapadl do močálů planého filozofování, napadlo mě, že se dožiju dejme tomu 64 let. Montaigne sice tvrdil, že ideálním věkem, kdy dát světu vale, je padesátka, ale na jeho výrok jsem tenkrát nepomyslil.

Takže po příslušné aritmetické kalkulaci jsem dospěl k číslu pouhých 23 360 východů slunce, jež lidský život natažený do 64 let zaručuje. Další výpočet mně potvrdil, že aktuálně mám za sebou již 16 736 úspěšně zvládnutých úsvitů. A tak si s tou myšlenkou v kavárně opět pohrávám, připočítávám a současně odečítám mezitím proběhlá svítání, abych se nakonec vrátil zpět do načatého večera, který klidně plyne jako nedaleká řeka mezi svými kamennými břehy.

Díky bohu v kavárně nehraje žádná hudba a z rádia rovněž nežvaní politik, zasloužilý komik či reklama. A proto se znovu začtu, piju čaj, kouřím, a tak pořád dokola. Náhle se objeví mladý číšník a s profesionální rutinou vymění přeplněný popelník za prázdný. Takovým tím kouzelným způsobem, kdy jeden keramický předmět překryje druhým, ruka je přemístí prostorem a na uvolněné místo vzápětí přistane popelník prázdný a čistý. Když odejde, podívám se přes velké okno do noci. Někde za západním obzorem pro mě po 16 886té zmizelo slunce.

Po chvíli platím a při té příležitosti se onen mladík nezvykle ostýchavě otáže: „Promiňte, ale udělal jsem to dobře? Víte, s doutníky nemám velké zkušenosti!“ Svou nejistotu poté vysvětlí aktem vyprázdnění popelníku v okamžiku, kdy jsem zrovna kouřil. Už už ho chci poučit, jaký úzus u doutníků nutno dodržovat, ale naráz si uvědomím, že to vlastně nevím. A tak mu jen odpovím, že důležité je, aby v budoucnu náhodou nevyprázdnil popelník s odloženým, byť nedoutnajícím kuřivem, neboť právě tak se pozná dobrý doutník. Na rozdíl od cigarety totiž ty kvalitní samy o sobě vyhasnou.

Usměje se, ale očividně není s odpovědí spokojen. A tak jen pokrčím rameny a řeknu: „Mně v té situaci takovéto vyprázdnění popelníku vůbec nevadilo.“ Rozloučíme se, a když vycházím do zimní noci, pojednou mně dojde, jaké tu řešíme problémy, byť někde někomu zapadlo slunce naposled, anebo vyšlo poprvé.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 4/2007 pod titulkem Mimochodem