Okouzlení prostorem vystřídalo fascinaci časem. Na Západě po roce 1989 skončilo vzývání dějin jako zákonitého pohybu k finálnímu happy endu. V současnosti jde o tady a teď, ne už o potom až. Tím spíše, když dnešní futuristické vize neoplývají optimismem, jaký nabízejí náboženství a marxismus. Kolem prostorového životního modu tady a teď kvete a bují postindustriální průmysl, módní a reklamní strategie, eklektický životní styl. Lidé mají k dispozici všemožné prostředky na ovládnutí času, který na ně nepřátelsky dotírá: auto, mobil, televizi, farmaka, transplantace, genetické inženýrství atd. atd. Opanovat čas a odevzdat se prostoru: ideálem je svižně a pravidelně vyrážet z domácího luxusního prostoru do prostorů alternativních – tuzemských, exotických, zimních, letních. A oč méně je životního prostoru, o to více přibývá kyberprostoru, do kterého se vejde celý svět. Co vše nelze navštívit a spatřit v reálném prostoru, kvůli neexistenci či nedostupnosti, to nabízí prostor virtuální. Zmocňuje se i historie. Text je nahrazován obrazem, lidstvo se velkým okruhem analogicky vrací k magickým předhistorickým počátkům.
Co se stane s dějinami – výsostnou doménou času – v kyberprostoru? Film 300: Bitva u Thermopyl je velká podívaná, v níž je látka skrz naskrz stylizována na rozdíl od klasického historického filmu usilujícího o pravděpodobnost. Vše je umělé, kromě herců (i ti budou nahrazeni). Komiksová stylizace filmu je agresivní (perský dobyvatel Xerxes je jednou tak velký než spartský hrdina Leonidas), poselství však zůstává stejné jako v učebnicích dějepisu pro základní a střední školy – hrdinná obrana vlasti a cti proti mnohonásobné přesile bez ohledu na oběti. Ve filmu nechybí slavný odkaz (kterým se Češi od husitských válek neřídí): „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ Vyberte si: zábavu, poselství nebo obojí.
Zdá se, že ruku v ruce s tím, jak bude mysterium času pohlcováno magií prostoru, bude psaná historie více a více zatlačovaná vizualizací historických obrazů. Historie jako způsob myšlení nezanikne, budeme-li schopni rozlišovat mezi fakty a fantazií, úvahou a podívanou. Jinak se fakt a úvaha rozplynou v nekontrolovatelnou fikci, realistický prvek bude vytlačen prvkem magickým, působivost zvítězí nad věrohodností. Nedávno jsme viděli zkázu Pompejí, již filmaři a historici pojali zčásti jako dokumentární, zčásti jako hraný film, doplněný o působivou simulaci dramatických scén zániku. Úsilí o věrohodný obraz se vyplatilo. Vše dohromady hrálo, fikce posilovala ověřitelnou dějinnou realitu.
Na jedné straně vznikají dokumenty směřující k uměleckému ztvárnění (například filmy BBC o Michelangelovi a Leonardovi či osvětimském vyhlazovacím táboře), na druhé straně najdeme uměleckou evokaci minulosti blížící se dokumentární věrohodnosti (třeba Vláčilovu Markétu Lazarovou). Jako ideální se jeví syntetické pojetí minulosti za pomoci všech vědeckých, uměleckých a technických prostředků, jež v sobě zahrne skutečnost, úvahu a obraz v přiměřené stylizaci. Kyberprostor nabízí závratné možnosti pro apokryfní přepisování klasické historie. Brownova Šifra mistra Leonarda, založená na fiktivní zápletce a akci, má dnes samozřejmě tisíckrát větší šanci být zfilmována než mistrná umělecká evokace renesanční Itálie přelomu 15. a 16. století obsažená v Merežkovského románu Leonardo da Vinci. Z čeho se bude napájet historické vědomí, až dějiny pohltí virtuální realita? Podrží si historie jako věda ve světě obrazů svůj vliv, nebo jej ztratí? Čím bude víc – myšlením, uměním, zábavou?
Autor je historik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
