Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jednatřicítka

Mimochodem

Ze zvědavosti a masochismu jsem podnikla vlakem prázdninovou cestu <em>Warnemünde u Rostocku&ndash;Berlín&ndash;Jihlava</em>.

2007-1526-mobr-brdeckovatereza.gif
2007–1526-mobr-brdeckovatereza.gif • Autor: Respekt

2007-1526-vobr-brdeckovatereza.jpg
Fotografie: Tereza Brdečková – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

„Babi, mně je vedro,“ kňoural chlapeček. „Kdy už to přijede?“

Na čtvrtém nástupišti kolínského nádraží to vypadalo jako těsně po válce. Slunce pralo do oprýskaných okrových fasád, z podchodu se linul pach plísně, na kolejích stálo pár špinavých vagonů a brněnský rychlík měl zpoždění. Ze zvědavosti a masochismu jsem právě podnikala vlakem prázdninovou cestu Warnemünde u Rostocku–Berlín–Jihlava.

Dohromady to hodilo dvanáct hodin jízdy a čtyři přestupy. Neřídím auto, ale nelituji. Když na mě v létě přijde toulavá, vidím věci! Komfortní nádraží ve Warnemünde plné východních Němců oděných s nenapodobitelným kuchyňským šarmem, k tomu z reproduktorů hudba ve stylu starého Kessel-Buntes. V Rostocku přistupuje několik set fotbalových fanoušků s basami piva a policejním doprovodem. Hulákají bojovné písně – doufám, že jsou jen fotbalové, ale stejně se děsím jako za Noci dlouhých nožů. Pak se ale skrze bariéru jejich těl vydám hledat místo a fanoušci zdvořile ustupují: „Pozor, jde nějaká paní,“ volají na sebe. Uprostřed mecklenburských nížin vlak zkolabuje. Klimatizace vypnutá, průvodčí nikde, fanoušci otvírají k pivu láhve vodky a z reproduktoru se ozve, že vlak bude pokračovat v cestě za neurčitou dobu. Polévá mě hrůza, jelikož nad Německem už dva dny visí hrozba generální vlakové stávky. Začala snad právě teď? Mám se vrhnout do liduprázdné krajiny a pustit se do mecklenburského dobrodružství? Klimatizace zapíná, vlak dorazí do Neustrelitz. Fanoušci s řevem vystupují a táhnou na mač.

V Berlíně vypadnu na hladkou dlažbu Hlavního nádraží. Klid, káva, špičková pekárna a radost, že kosmopolitismus je přímo domácky vlídný: turecké šátky, arabské hidžáby, krásné černošky, bělostní Němci s bicykly.

Rychlík Berlín–Budapešť má interiér ještě z kádárovských časů a dá se v něm nerušeně psát, až se za oknem vynoří divukrásné Polabí a Děčín plný sádrových trpaslíků. Pár hodin poté mne vlak vyplivne na rozpáleném kolínském nádraží. Změna kulis.

Horkem umořený chlapeček se tu pevně drží velké ruky své babičky a otravuje: „Babi, kdy už to přijede?“ Ta její ruka jistě ukulila tisíce knedlíků, krmila králíky, pucovala okna a někdy přistřihovala křidélka neposedným dušičkám. „Nesmíš si stěžovat,“ říká babička tiše. „Nesmíš kňourat. Musíš si říct: to je dobře, že svítí sluníčko. A že jsme živí. Já znávala tolik lidí, a dneska je jich kolem jenom pár, a to je mi líto. Dyť je to pěkný, na nádraží. A stejně nespěcháme.“ Nevidím té paní do tváře, stojí zády ke mně. Malá ručička pouští její ochranitelskou dlaň: tohle chlapeček slyšet nechtěl, a také já těžce nesu, když někdo říká: nesmíš, musíš. Ale nakonec, ta paní nemluví ke mně. Začne svému chlapečkovi něco tiše vyprávět, nerozumím jí. Ale možná se kvůli ní drncám do Kolína až z Warnemünde. Najednou se mi zdevastované nástupiště jeví jako krásné místo k odpočinku. Stojím a poslouchám babiččin tichý hlas, jako kdyby to byly housle. Pak chlapeček nadskočí: „Už jede!“ Nevím, kam mají namířeno. Ale tu hezkou chvilku na nádraží jsme přesto trávili spolu.



Příští týden píš Jan Balabán.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte