Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Výběr z webu

Americké paradoxy: alkoholová anabáze

Pokrytectví a dvojí standard v USA kvetou stejně mocně jako tunelování v Česku a korupce na Haiti.

Pokrytectví a dvojí standard v USA kvetou stejně mocně jako tunelování v Česku a korupce na Haiti.

Když mě před nějakými deseti lety při vstupu na koncert nebo do klubu v USA kontrolovali, jestli si zasloužím nalepit na zápěstí papírový náramek, že už mi bylo 21 a jsem způsobilá pít alkohol, dalo se to ještě považovat za pochybný kompliment, neboť moje tělesná schránka se mohla i v přicházejícím středním věku pyšnit obstojnou zachovalostí. Ovšem když jsme se před dvěma lety s manželem usadili v Midtown Manhattanu, kde jsem začala docházet do místního supermarketu, narazila kosa na kámen.

Manžel má v oblibě jamajské pivo, které se ve zmíněném supermarketu objevuje jen sporadicky, takže když jsem ho při jedné nákupní expedici objevila v regálu, zachvátila mě euforie, hned jsem popadla dva papundeklové kartony po šesti lahvích, dovlekla je k pokladně a vítězoslavně usadila na pohyblivý pás. Poté jsem vylovila platební kartu, chvějíc se radostí, jak muže příjemně překvapím.

„ID,“ vybafla na mě nerudná pokladní. Tehdy jsem ještě neměla zelenou kartu ani americký řidičský průkaz a nakupovat potraviny a nápoje s cestovním pasem jsem rozhodně nehodlala, natož ho ukazovat prodavačce. Jak bývá mým špatným zvykem, rozhodla jsem se aplikovat logický postup na věci, které logiku nemají, tak říkám: „Paní, podívejte se na mě.“ Vykulila jsem oči a vycenila zuby,

abych poskytla detailní pohled na atrofované duhovky, uvadající tkáně a žloutnoucí zubní sklovinu.

„ID,“ opakovala letargicky pokladní.

„Nemám,“ přiznala jsem s narůstajícím pocitem bezmoci.

Bez dalšího slova pokladní vzala oba kartony z pásu a odložila ve svém pokladním království mimo můj dosah, aby mě uchránila před zrůdným činem požívání piva zakoupeného bez předložení průkazu totožnosti.

Je mi jasné, že když mi v šesti letech v Čechách klidně nalili do džbánku pivo pro tatínka, nebyl to zrovna chvályhodný počin, ale situace v USA je poněkud extrémní. Vyplývá to hlavně z absurdní aplikace pravidel o nediskriminaci. Tedy aby žádný zákazník nebyl diskriminován odhady či otázkami ohledně věku způsobilosti požívání alkoholu, zmíněná prodejna zavedla politiku vyžadování ID od každého kupujícího, i když jde nepopiratelně o stařečka či stařenku nad hrobem, kteří si před smrtí ještě chtějí loknout pivka. Jistou logiku to má, ale selský rozum se tomu brání.

Podobná logika nelogika platí při jízdě autem. Přestože řidiči v USA můžou používat vozidlo s určitou hladinou alkoholu v krvi, v autě nikdo alkohol pít nesmí, a to ani pasažéři. To jsem se dozvěděla, když jsem si loni při cestě z chaty chtěla v autě otevřít pivo. Právní institut tak přebírá zodpovědnost za řidiče, který by mohl podlehnout svodům v podobě popíjejících pasažérů, a to i když třeba onen řidič vyrazil na cestu bez molekuly alkoholu v krvi, a teoreticky by tedy měl být oprávněn si lok či dva dát.

Stejně tak přebrala ochranka známé české restaurace Bohemian Hall v New Yorku odpovědnost za dceru mé české kamarádky, protože matka by to podle jejich názoru nezvládla. Přestože se do této obří a jediné zahradní restaurace o víkendu natěsná až tisícovka hostů, před vchodem stála fronta a ochranka kontrolovala ID každého potenciálního návštěvníka. Když jsme v devět večer přišli na řadu my, jeden hlídač z asi čtyřčlenného týmu se zeptal, kolik je dívce let. „Dvanáct,“ odpověděla matka dívčiny popravdě.

„Moc mladá. Dovnitř nesmí.“

„O tom snad rozhoduju já. Je to moje dcera a odpovědnost za ni nesu já,“ reagovala trochu naivně matka, která byla naposledy v USA před 20 lety, kdy osobní svoboda jedince nebyla ještě tolik osekaná.

Rozpoutala se poněkud nepříjemná debata, při které asistovali další dva kamarádi žijící v New Yorku. V jejím průběhu můj rozzuřený americký manžel prorazil dovnitř areálu a vyhledal manažera podniku, který po vyslechnutí stížnosti vyšel ven a zpacifikoval vzpouzejícího se „ochranáře“. Nakonec jsme spojenými silami vydupali české dívce právo pít v 9 večer v restauraci sodovku. Získala tak pochybné privilegium být v této „pokročilé“ hodině jediným hostem mladším 21 let. Jistě si to zapíše do deníčku a po letech bude pohnutě vzpomínat.

Zákony jsou zákony a jako disciplinovaný a zásadový člověk bych o jejich důsledném uplatňování vůbec nediskutovala, kdybych denně nečetla v americkém tisku, jak -náctileté hollywoodské a jiné hvězdičky houfně vstupují do různých odvykacích zařízení, protože v zemi, kde povolený věkový limit pro konzumaci alkoholu je 21 let a držení a požívání i měkkých drog je striktně zakázáno, tyto teenagerské „celebrity“ vůbec nemají problém vypěstovat si návyk na alkohol a drogy už v raném věku. V novinách jsou jejich usvědčující fotky, ví se, ve kterých nóbl podnicích konzumují zakázané látky, ale nikdo jim ani podnikům, které jim nelegálně nalévají, v tom nebrání, zatímco „normální“ lidé už musí mávat průkazy při skoro každé příležitosti. Jak je to možné?

Forma života s parametry pozemšťanky, která nepolevuje v úsilí zařadit se mezi lidstvem respektované bytosti.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte