Můžeme čas jen měřit, nebo jej lze také vnímat a poznávat v jeho kvalitě? Astrolog Milan Špůrek v pozoruhodné knize Tajemné rytmy dějin z minulého roku nás vyzývá, abychom se nespokojili s pouhou chronologií a pokusili se o hlubší proniknutí. Pokud nejsme doma v astronomicko-matematických teoriích, vnímáme čas – přesahující každodenní život – nejspíše v zrcadle lidských dějin. Špůrek slučuje lineární plynutí času (to si osvojily moderní ideologie pokroku) s plynutím kruhovým či kyvadlovým (tím se více řídily staré civilizace). Hybná síla přímky a kruhu vytváří spirálu, která nejlépe vystihuje dějinný pohyb. Dějiny na vyšších rovinách spirály odpovídají dějinám níže položeným. Podle principu analogie (nikoli totožnosti!) se opakují v cyklech korespondujících s komplexní symbolikou astrologického zvířetníku. Vlastnosti lidí závislých na přírodě se odnepaměti zrcadlí v symbolických obrazech. Člověk toho hodně mění, v jádru však zůstává stejný. A právě to nehybné v pohyblivém otevírá dějiny obecnému porozumění.
Podléhá naše současnost opakování? Člověk opakuje rituály, zvyky, chyby i omyly. Společnosti a státy dělají totéž. S návratem české pravice k vládě se vracejí – v analogii k počátku 90. let – témata ekonomické reformy a vyrovnání se s minulostí. Je to úsměvné, jako by postkomunistické reformování nemělo konce. Zdánlivou nehybnost reálného socialismu nahradila zdánlivá dynamika reálného kapitalismu. Komunistická perioda se dělí na dvě nestejná, ale zato velmi analogická dvacetiletí. Obě se vyznačují neosobní tvrdostí při zavádění nových pořádků, erozemi vyvolávajícími pokusy upevnit drolící se moc a vše vrcholí velkou krizí, z níž se režim poprvé vzpamatuje (1968), podruhé zhroutí (1989). Platí tu, co pravil Marx: co je v dějinách nejprve tragédií, stává se podruhé fraškou. Velmi produktivní by také bylo zkoumání podobností mezi dobou předúnorovou (1945–1948), která zaváděla socialismus, a dobou polistopadovou (1989–1992), v níž se restauroval kapitalismus. Divili bychom se, v čem všem si inverzní procesy odpovídají.
Stav současné české společnosti je v mnoha rovinách analogický ke stavu a prožitku české společnosti konce 19. a počátku 20. století. Tehdy doznívala romantická éra a rozpadala se autorita obrozenecké národní jednoty – po roce 1989 končila komunistická éra, v níž se rozpadla autorita internacionální jednoty. Tehdy i nyní se rodila kontroverzní politická pluralita. Tenkrát jsme se vymezovali vůči Němcům a habsburské říši – po roce 1989 znovu proti Němcům a Evropské unii. Tehdejší kulturní a umělecká rafinovanost má dnes analogii ve snadném on-line přístupu ke zdrojům poznání. Kvalitu jenom pohltila kvantita. Tenkrát jsme kulturně a politicky doháněli Evropu, dnes ji doháníme hlavně ekonomicky. V Čechách se rodily osobnosti evropského i světového významu (nejen sportovci, ale i podnikatelé, umělci, vědci), dnes se ptáme, kdy se konečně objeví jejich dědicové. Tehdy se bojovalo proti imperialismu – dnes mladí radikálové válčí s globalismem. Tenkrát vědecké poznání překročilo hranice běžného porozumění – tento stav trvá. Jsme samozřejmě jinde, zejména technika se dotýká futuristických vizí science fiction, ale zdá se, že vědomí dnešního vzdělaného člověka se výrazněji neliší od vědomí člověka fin de siècle. Po naivním okouzlení, které ve 20. století vyvolali ideologičtí zjednodušovatelé, jsme se vrátili k mnohoznačnému vědění, které fascinovalo i děsilo intelektuála a umělce už před sto lety. Rovnováha mezi holou existencí a závratnými možnostmi byla a zůstala křehká. Tehdy to vyvolávalo naděje i úzkosti, probouzelo optimistické i apokalyptické vnímání světového dění. Stejně tak i dnes. V jakých historických analogiích se odehraje příštích dvacet let?
Autor je historik.
Příští týden píše Václav Cílek.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
