Mimochodem

„Všechny zábrany jdou stranou, žádné slovo neplatí, jakmile promluví rozmnožovací pud. Život v nejprimitivnější formě řve a huláká, jeho síla je zcela bezohledná. Bylo mu zle,“ popisuje pocity své postavy v nové povídkové knize Olej do ohně Lubomír Martínek. Doporučuji k přečtení.

Jakožto příslušnice generace tzv. Husákových dětí narozených v druhé polovině 70. let tu hulákající přírodu vidím u svých vrstevníků a především vrstevnic. Boom miminek. Ženy se druží do hloučků s monotématem svých ratolestí a i já sama na sobě pociťuji, co je to společenský tlak a jak autoritativní je příroda, když se hlásí o slovo. V jakémsi rozhovoru před necelými dvěma lety jsem prohlásila, že děti jsou výrazem sobecké biologické potřeby. Na tom cynicky znějícím výroku bych nic neměnila ani dnes, přestože za sobce, kteří myslí především na sebe, jsou často pokládáni spíše zodpovědnosti se bránící, vztahům i dětem se vyhýbající singles. I sobectví má ale více stran a já se někdy ptám, zda to s velkým S je především neochota přistřihnout křídla své vlastní volnosti, anebo je to spíš ochota být po vůli tikotu svých biologických hodin. Touha pečovat a hýčkat své vlastní malé já, které na oplátku tak neproblematicky dává smysl každodennímu lopocení.

Zda je plození dětí jaksi z definice pěkná věc, anebo především sobecká varianta péče o sebe, to nevím a na ten účet snesu i nějaké to vaše…