Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Sny

Zbyněk Hejda

Fotografie: Obálka knihy. • Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy. • Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy. • Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy. • Autor: Respekt

Putování časem a smrt v nové sbírce Zbyňka Hejdy.

Loni na podzim se český básník Zbyněk Hejda (1930) zúčastnil autorského čtení ve Vídni, jež pořádalo tamní literární sdružení Alte Schmiede. Ubytování zajišťovalo České centrum. Když se druhý den rakouští partneři dozvěděli, že vážený host neměl svůj vlastní pokoj a ráno musel na snídani k blízké benzinové pumpě, vnímali to jako skandál: dle jejich slov si jeden z největších současných českých básníků zasloužil daleko větší péči. Naději, že se v Česku nad poezií a jejími autory přece jen ještě definitivně nezlomila hůl, posiluje po pár měsících pečlivě sestavená a graficky přitažlivá Hejdova sbírka Sny, kterou v těchto dnech vydala Společnost pro Revolver Revue.

Čtrnáct písmen

Než se čtenář pustí do samotného obsahu, měl by si bedlivě prohlédnout obálku a přečíst slova jejího autora Viktora Karlíka otištěná na konci knihy. Formou linorytů, jež jsou vloženy mezi básně a krátké prózy, se oněch úvodních čtrnáct bílých písmen, čtyři tečky a jeden háček, vždy kompozičně jinak rozhozených na tmavě modrém pozadí, bude po celou dobu četby neustále vynořovat, obdobně jako Hejdou zaznamenávané sny. Největší pozornost však zároveň přitáhnou dvě enormně prodloužená písmena ypsilon. Mohly by to být vidličky, na něž básník zvolna a pečlivě nabodává nejvhodnější výrazy, anebo symbolické vertikály, po kterých sestupuje do hlubin paměti či vlastního podvědomí.

„Setřepu mokrý sníh se zimníku a vstoupím do bytu, kde jasné světlo svítí zpod zeleného kšiltu lampy v kuchyni, tatínek za stolem listuje v knize, maminka dělá něco u kamen, oba se ke mně obracejí, já štěstím beze sebe se ženu k nim, dvě prázdné díry naproti ve zdi zejí, na zemi se povaluje klíček od hodin.“ Básní pojmenovanou Sen lze příznačně vystihnout sokl, na kterém celá sbírka krátkých, úsporných, ale nebývale přesných veršů a próz stojí.

Hejdovo snění, to je putování časem, návraty do dob, jež dávno minuly a z nichž se vynořují prchavé a něčím osudové okamžiky (setkání, odjezdy, diskuse, pobyt v Anglii atd.), ale zejména přeludy podob a gest mrtvých rodičů, příbuzných, spolužáků, kamarádů i někdejších lásek. Jako by autor stál pevně rozkročen nad mytologickou řekou Styx, oddělující mrtvé od živých, a v hodinách spánku ji pravidelně překračoval do záhrobí, aby za denního světla opět na druhé straně zapisoval viděné i slyšené.

Nejde přitom o melancholii, trudnomyslnost či bolestínství, byť v některých básních vědomí definitivní ztráty milovaných rozezní strunu lítosti. Hejda svůj niterný svět, v němž se mezi blízkými zajisté cítil dobře a v bezpečí, jen znovu a znovu prožívá a současně si smutně uvědomuje tragickou neschopnost každé lidské existence prožít cokoliv, tedy i štěstí, lásku, přátelství, absolutně, do morku kosti. Což zpětně vyvolává logické výčitky: „Mrzne až praští, je jasný lednový ledový den, jen ještě něco říct, uchovat něco z památky na ty, které jsem miloval a byl jsem jim na nic.“

Mimoto básník mistrovsky ukazuje, jak lze v době zaplavené grafomany vyjádřit věci podstatné a krásné na malé ploše, stručnými, pregnantními verši: „Na stezce temné a úzké… zatímco daleko na Jihu zapadá slunce, navečer ozáří tence kousek krajiny stopené v mracích. Pak se mě dotkne ruka, omítka spánku puká, ruka tak lehká, tak hebká, že tká. Je ráno. Zpívají ptáci.“ Hejdovy Sny však zaznamenávají i nevyzpytatelné zvraty reálného života, které prosakují zvláště z některých jeho eroticky podbarvených próz, například při loučení s milenkou na malém venkovském nádraží: „Pak přece jen přijíždí můj vlak a já už z odjíždějícího vlaku vidím, jak na zastávku pomalu přichází Bob. Usmívá se. Nedočkavě ti vyhrnuje sukni a zezadu do tebe vniká. Zatímco takto souložíte vstoje a já se vzdaluju, ty v předklonu mi jednou rukou ještě máváš – roztržitě –, protože druhou rukou si upravuješ polohu jeho údu.“ A je zde i nezbytná sebeironie: „Fascinovalo mě pomyšlení a zdálo se mi propastně absurdní, že neprobudím-li se po operaci, tj. zemřu-li, nedovím se, jak operace dopadla.“

Soubor próz a básní Sny obsahuje verše již publikované ve svazku Básně (Torst 1996) a v deníku Cesta do Cerekve (Triáda 2004). Z větší části však jde o dosud nezveřejněné rukopisné záznamy z padesátých až osmdesátých let. Závěrečných pět próz vzniklo nedávno a v knize jsou otištěny rovněž poprvé. Téma snu však u Hejdy není žádnou novinkou, čtenáři jeho poezie se s ním setkávají průběžně v celé jeho tvorbě a bylo obsaženo už v první básnické sbírce Všechna slast.

Kruh se tím však určitě neuzavírá, byť si básník na jednom místě smutně povzdychne: „Kde jsou ty doby, kdy jsem psal krásné verše! Je mi jich nevýslovně líto, ale jsou pryč. Jsou pryč, odešly, a já jsem zůstal trčet tady. Jsem náhle starý a udivuje mě, že se to stalo tak náhle.“ Dokladem jsou právě poslední prózy, v nichž se autor zabývá i svou vlastní smrtí. Není to však rezignace, smrt ho fascinovala po celý literárně plodný život a pravidelně se k ní vracel. Ostatně i v knížce Sny představuje jednotící linii – a kdo jiný než citlivý autor by měl na tento záhadný fenomén ukazovat prstem. Lze se proto jen těšit na Hejdovy další práce. Jedno zda nové anebo vytažené ze zmizelého času, o němž a zároveň o nitru člověka podávají fantaskní svědectví.

Zbyněk Hejda: Sny, Společnost pro Revolver Revue, 112 stran.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 22/2007 pod titulkem Do záhrobí a zase zpátky