Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jednatřicítka

Mimochodem

V týdnu po velikonoční neděli byla naše víra ve vzkříšení či nesmrtelnost, pokud ještě nějakou máme, prověřena mimo jiné smrtí spisovatelů Kurta Vonneguta a Egona Bondyho.

Fotografie: Jan Balabán. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jan Balabán. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

V týdnu po velikonoční neděli byla naše víra ve vzkříšení či nesmrtelnost, pokud ještě nějakou máme, prověřena mimo jiné smrtí spisovatelů Kurta Vonneguta a Egona Bondyho. A vzápětí doslova prostřílena herostratovským pogromem, který na své spolužáky a učitele uspořádal mládenec Čo Sung-hü ve Virginii. Ten jako by vypadl z některé z knih obou zmiňovaných autorů. Vonnegut i Bondy by takové v monstrum proměněné dítě ve svých dílech dokázali předpovědět. Vzpomeňme třeba postavu Paula Lazara z Jatek č. 5, který nakrmil sousedova psa biftekem nadívaným rozsekanou pružinou z budíku, a když si pak umírající zvíře v bolesti rvalo vlastní břicho, křičel na ně: „To jsem já, kdo tě tam uvnitř hryže!“ Podobný osud pak tento mladý paranoik sliboval a také zařídil všem, o nichž se domníval, že mu v životě ublížili. Vzpomeňme na Bondyho Nepovídku, Afghánistán nebo Cybercomics. Velcí skeptikové by dokázali tohle dítě nejen předpovědět, ale i pochopit a vyložit. Frontový voják, válečný zajatec a celoživotní kritik dobyvačné konzumní společnosti by je vykládal zřejmě jako onu osamělou, nepovedenou a podvedenou bytost vyplazující v poslední vteřině svého života jazyk na netečného neexistujícího Boha. Bohém, marxist levý a kritik totalitní moci i kapitálu by v něm asi viděl zvrhlý produkt odcizené společnosti vedoucí pomatený „třídní boj“ proti monstróznímu společenskému stroji.

Obojí vysvětlení je asi tak stejně možné jako marné, protože nijak nezabrání zhoubnému bujení myšlenek v mozku dalšího nevinného vraha. Tady by snad mohla pomoci jen Vonnegutova teorie kanárka v uhelném dole. Kanárek je citlivý a při úniku plynu uhyne a tím varuje horníky, kteří mohou včas utéci. Jsou tito mladí vrazi a jejich oběti také jakýmisi kanáry, kteří nás svou smrtí teprve varují před skutečnými hektakombami valícími se do našeho prostoru? Vonnegutova metafora má v dnešní globální vesnici jednu podstatnou slabinu – kam utéci, když celý svět se stává jedním zamořeným uhelným dolem? Do vesmíru?

„Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet….“ zpívali v sedmdesátých letech Plastici Bondyho text, který je populární i u dnešních dvacetiletých. Tuhle kapelu inspirovali oba naši spisovatelé. Vonnegut jí dal jméno a jeden text a Bondyho podíl netřeba ani připomínat. Vonnegut, Bondy, Plastici… různé výkřiky z temnot dvacátého století, kdy lidé byli poprvé úplně vydáni sobě samým do rukou. Science fiction a underground – mimo nebo pod zemí, nikdy ne v hlavním proudu. Jen na těchto excentrických pozicích je možné vyslovit a vykřičet varování, kterému spokojení a mocní zásadně nenaslouchají. A pak se stane, že v době, kdy už měly dějiny skončit, kdy jsme se už měli jen bavit a konzumovat, na nás dítě se vztekem podlitýma očima míří automatickou zbraní, a my mu nerozumíme. Neslyšeli jsme totiž zpěv umírajících kanárů. Jeden zemřel na poranění mozku, druhý uhořel a třetí… a čtvrtý… Tak to chodí!

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].