Je 21. října 1917 podle juliánského kalendáře, Ivan Bunin je už od léta na venkově. Do deníku si zapsal, že ho bolí v krku, jeho požitek z krásy podzimní přírody navíc narušily revoluční nápisy v blízkém Izmalkovu. Poznamenal si námět k básni: „Měsíc je zrcadlem slunce.“ „Černé světlo makovice.“ Zprávy z Moskvy a Petrohradu přicházely se zpožděním, a tak se pokoušel navzdory válce psát stejně jako dřív. Vždyť pohrdal spisovateli, kteří se „nechávali strhnout velikostí doby“. Nevěřil, že Bělyj nebo Blok jsou upřímní, a Majakovského považoval za přímo pekelnický úkaz literárního oportunismu. Osudový 7. listopad (respektive 25. říjen) strávil ve vlaku do Moskvy, a tak jako mnoho jeho krajanů vůbec netušil, že právě začala revoluce.
Ty otřesné zvířecí tváře!
Historické zlomy jsou mýty vytvořené zpětně, a když se dějí, většinou jim úplně nevěříme. Když Bunin seděl v Moskvě uprostřed dělostřelby, vyjádřil v deníku obavu, že by bolševici mohli nakonec zvítězit. Realitu přijal teprve po podepsání mírové dohody. „Tváře chámů, kteří Moskvu okamžitě zaplavili, jsou otřesně zvířecí a odporné,“ píše. V dalších zápiscích postupně narůstá jeho zoufalství: starý svět propadá zkáze, všude sprostota, strach, vandalismus, udavačství. A také záblesky starých časů: třeba pohled na krásnou lyceistku s kožešinovým límcem doprovází temné Buninovo tušení, co ji v životě čeká.
Po útěku z Moskvy tráví Buninovi dlouhé měsíce v Oděse, kde si komunisté topí stromy z bulvárů, zabíjejí děti a uměle živí nenávist proti buržoazii. Odtud nakonec Bunin odplul do emigrace ve Francii. Tam během let napsal a vydal deset knih, ale kromě deníkových, do češtiny čerstvě přeložených Proklatých dnů se v žádné z nich neodrazila revoluce, jeho útěk ani exilová zkušenost. Bunin se rozhodl moderní svět prostě ignorovat a za svou poetickou reflexi zmizelého Ruska získal roku 1933 Nobelovu cenu. Zemřel třiaosmdesátiletý, roku 1953.
Jsem obraz nepřítele
Revoluce plodí diktátory, fanatiky, davovou psychózu a mrtvé. Světlo na výbuch násilí při zrodu Sovětského svazu vrhají memoáry prominentů, jako byl Ilja Erenburg, a zápisky těch, které sovětský režim odsunul do gulagů anebo na okraj společnosti. Deník Ivana Bunina z let 1917 až 1920 je jiný. Vznikal jako soukromé poznámky frustrovaného literáta a teprve postupně dostával veřejný smysl. Co je na něm zajímavé dnes, autor do textu navíc pravděpodobně ani uložit nemínil. Je to kronika narůstání obrazu společenského nepřítele, bez kterého se žádný převrat neobejde.
Bunin měl sám o sobě představu laskavého hospodáře na chybující, ale v podstatě idylické patriarchální Rusi. Jenže pár revolučních týdnů ho proměnilo ve štvance, kterého může kdokoli odstřelit na ulici. V zápiscích mimoděk ukázal, že apokalyptické revoluce rostou mimo jiné z ignorance. Nejde jen o nespravedlivý způsob veřejné správy, ale také o postoj těch, kteří po desítky let klidně debatují a přitom sedí na sudu s prachem.
Ivan Bunin byl vzdělaný a zcestovalý a jako intelektuál usiloval o umírněnou modernizaci Ruska. Zároveň ho ale blokoval směšný literární egocentrismus (žádný spisovatel mu podle jeho deníků nesahá ani po kotníky) a neuvěřitelná sociální arogance. „Naše služka Táňa zřejmě ráda čte. Loví z koše roztrhané papíry a skládá si je dohromady, říci o knihu si mi ale netroufá,“ poznamená si shovívavě. Jinde kritizuje neomalenost prostých lidí: „Machotočka, ženská z Izmalkova, si zase řekla o dvacet kopějek víc za donášku telegramu.“ Ženy z vyšší společnosti jsou pro něj „dámy“, ty ostatní jen „ženské“.
Příznačné je i Buninovo nepochopení mezinárodní situace: listopadový převrat považoval především za zradu civilizovaného světa na carském Rusku a nepřipouštěl si, že historie obrátila list v celém západním světě. Základní myšlenka demokracie, totiž že lidé jsou si rovni a mají právo na stejné šance, mu byla v praxi naprosto vzdálená. V deníku se několikrát zamýšlí nad tím, kdo je to vlastně ten lid, v jehož jménu se všechno děje, on sám se ovšem k lidu nepočítal. Byl a zůstal „pánem“.
Věrný mrtvému domovu
Proklaté dny vyšly ve Francii poprvé roku 1924 a jejich ohlas byl vlažný. Málokdo v Evropě chtěl slyšet, co se v Sovětském svazu opravdu děje, a možná proto Bunin sám pro sebe tuhle literární kapitolu uzavřel. V samotné SSSR byla kniha zakázána až do konce osmdesátých let. Její literární kvalita je přitom strhující. Je to poetický, explozivní obraz potápějícího se světa zachyceného do detailů včetně tvaru oblak a výrazu tváří.
Bunin si brousil svůj básnický talent i u mistrů japonského haiku a jeho melancholické příběhy lásky a venkovských nálad nakonec odolaly času víc než lecjaká avantgarda dvacátého století. Politicky byl naivní. Ale velcí básníci se často politicky mýlí. Někdy ze svých omylů profitují, jako Vítězslav Nezval, jindy kvůli nim skončí v blázinci, jako Ezra Pound. Bunin ze svých postojů nikdy nic neměl. Zůstal prostě jen věrný starému světu a nepřijal ten nový. Proklaté dny mimo jiné ukazují, jaký měla pro něj věrnost mrtvému domovu smysl: byl to poklad, který mu umožnil dál psát. Výtečný překlad Libora Dvořáka a krásná grafická podoba knihy od Vojtěcha Domlátila ten dojem, že jde o poklad, ještě podtrhují.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.
Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny, přeložil Libor Dvořák, Argo, 240 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
