2007-476-mobr-06A.gif
2007–476-mobr-06A.gif • Autor: Respekt

2007-476-vobr-06A.jpg
Fotografie: Co si asi mysleli? (Němečtí uprchlíci, 1945) – Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Nakonec to přece jen trochu skřípalo. Bohudík. Příliš velká harmonie je přece vždycky podezřelá. A hned dvakrát to platí u tak citlivé záležitosti, jako jsou dějiny dvou sousedních evropských zemí. „Měli jsme trochu odlišné názory na roli Spojených států a na charakter bývalých režimů v socialistické střední Evropě,“ říká Guillaume LeQuintrec. „Němci nás považovali za protiamerické – a my jsme si mysleli, že oni to trochu přehánějí se svým antikomunismem.“

Francouzští a němečtí historici, kteří se nehádají o Versailleské smlouvě, nacismu nebo kolaboraci, ale o Georgi Bushovi a KSČ – ještě nedávno se taková představa zdála být hodně přitažená za vlasy. Přesto jsme teď v Praze mohli spatřit první „dvounárodní“ učebnici dějepisu pro gymnázia, ve které se Němci a Francouzi shodli na společném výkladu nejen svých vlastních, ale i světových dějin od roku 1945. Po vstřícném ohlasu z řady zemí se již ozvaly první hlasy žádající podobnou knížku také z pera německých a polských vědců. Otázka však je, co taková společně sestavená učebnice vůbec přináší. A jestli bychom si něco takového měli přát třeba i pro Němce a Čechy.

Já mám tolik, kolik ty?

„Víte, kolik učebnic dějepisu vyšlo v Čechách od revoluce?“ Zdeněk Beneš zná odpověď na svou otázku nejlíp sám. Již mnoho let patří tento historik z Karlovy univerzity k malé skupince odborníků, kteří se tady zabývají didaktikou dějepisu. „150 knih,“ říká Beneš. A to číslo opravdu udivuje. Téměř deset nových učebnic každý rok – to svědčí o hladu, se kterým se učitelé, rodiče a žáci po revoluci na „svobodný“ dějepis vrhli. Napsat skutečně dobrou učebnici je přitom stejně náročné jako dát dohromady vynikající odbornou studii.

„Rozumná učebnice dějepisu nesmí obsahovat chybné údaje, nesmí rozdmýchávat nepřátelství mezi národy a musí do určité míry odpovídat aktuálnímu stavu bádání,“ říká Andreas Helmedach, který až donedávna pracoval jako historik v Institutu Georga Eckerta pro mezinárodní výzkum učebnic v Braunschweigu. Jak ovšem tento „aktuální stav bádání“ konkrétně vypadá a jaké kompromisy jsou v zájmu mezinárodního přátelství přípustné – o tom se dá samozřejmě skvěle přít. A proto není divu, že stále ještě existuje maďarská učebnice, kde je Slovensko uvedeno jako Horní Uhry anebo že se spory o tom, kdo komu způsobil kolik nevinných obětí, někdy protahují na roky. V mnoha zemích střední Evropy proto vznikly společné komise historiků, nebo dokonce společné komise pro učebnice dějepisu (viz rámeček). V česko-německém případě se tyto komise mohou chlubit velkým pokrokem.

Bez Palackého není Beneš

„Otázka, proč ve dvacátém století došlo mezi Němci a Čechy k násilným střetům, co se přesně stalo za války a při odsunu Němců – to všechno mají historici z obou zemí víceméně vyřešeno. Tam už žádné spory nejsou,“ říká Andreas Helmedach, jenž spolu se svým českým protějškem Zdeňkem Benešem koordinuje společnou komisi pro učebnice dějepisu. Její členové se na mnoha konferencích zabývali mnichovskou dohodou, odsunem a národním státem. V poslední době šlo hlavně o společnou minulost v socialismu. A řada učebnic dnes přímo vychází z oficiálních stanovisek „dvounárodního bádání“. A přesto existuje jeden problém, u kterého si obě strany přejí, aby si vycházely trochu více vstříc.

„Rada Evropy už dlouhá léta požaduje, aby učebnice dějepisu nelíčily historické události jenom z jedné, národní perspektivy, ale aby ji ukázaly z různých pohledů,“ říká Andreas Helmedach a hned uvádí několik příkladů toho, že české učebnice toto doporučení vždy nesplňují: Co znamenalo pro sudetoněmecké rodiny v pohraničí, když po vypuknutí světové hospodářské krize dostaly veřejné zakázky většinou už jen české firmy? Co si asi myslela matka tří dětí, když v roce 1945 musela sbalit v chvatu pár nejnutnějších věcí a nastoupit k transportu do Německa? A jak se odsunutým Němcům v prvních měsících nebo letech v Německu vlastně žilo – bez bytu, bez nábytku, bez oblečení? Takové otázky se podle Helmedacha v českých učebnicích kladou poměrně málo.

Úplně spokojení však nejsou ani čeští členové komise. „Češi se v německých učebnicích objevují jenom na malé okamžiky a jenom tehdy, pokud jsou s německými dějinami bezprostředně spojeni,“ lituje Zdeněk Beneš. „Největší chyba je v tom, že české dějiny 19. století, tedy národní obrození a vznik politických struktur, německé učebnice úplně vynechávají. Přitom bez toho nelze násilnému konci česko-německého soužití ve 20. století vůbec rozumět.“

Trochu Karla IV., trochu Jana Husa – a už jsme u vyhnání. Historicky informovaný obraz souseda se takovým způsobem určitě netvoří. A proto stojí za to zkoumat, jestli se dvounárodní učebnice na způsob nové francouzsko-německé knížky ukážou jako dobrá alternativa k učebnicím předvádějícím výhradně vlastní, národní dějiny.

V tandemu

Nápad dvounárodní učebnice se zrodil před čtyřmi lety v německo-francouzském Parlamentu mládeže. Čtyřicet let po tzv. elysejské smlouvě, ve které Konrad Adenauer a Charles de Gaulle v roce 1963 udělali konečnou čáru za stoletím nepřátelství mezi oběma národy, vyzvalo 550 mladých poslanců své politiky v Berlíně a Paříži, aby se zasadili za projekt společné učebnice. A jejich přání bylo vyslyšeno. Díky široké politické podpoře na obou stranách Rýna se podařilo získat dvě nakladatelství a deset historiků z Německa a Francie.

„Jednotlivé kapitoly vznikaly vždycky v tandemu německého a francouzského odborníka,“ líčí práci Guillaume LeQuintrec na internetové stránce francouzského Národního centra pedagogické dokumentace. „Před psaním se každý tým shodl na tom, co má v kapitole být, případně jaké dokumenty ještě přidat.“ Po dokončení byl text přeložen a druhý partner tandemu měl možnost kapitolu okomentovat po obsahové a jazykové stránce. Tímhle způsobem vzniklo sedmnáct kapitol od druhé světové války přes válku studenou až ke globalizaci a Evropské unii. V knížce najdeme třináct stran o dekolonializaci (která se dosud v německých učebnicích netěšila příliš velkému zájmu), ale také stejně dlouhou kapitolu o životě v socialistických zemích „za železnou oponou“ (o kterém se zase až dosud příliš nedozvídali francouzští žáci). Velmi důkladně se učebnice věnuje i odlišné kultuře vzpomínání na druhou světovou válku. A tak mají maturanti, kterým je knížka určena, šanci vnímat dnešní svět alespoň trochu skrz brýle svých sousedů.

K čemu je to dobré?

V Německu, kde se smíření s velkým západním sousedem těší široké veřejné podpoře, sklízí učebnice velký úspěch. „První náklad 30 000 kusů byl bleskově vyprodán,“ říká Janna von Greifenstern, tisková mluvčí nakladatelství Klett ve Stuttgartu. „A počítáme s tím, že na jaře bude poptávka ještě větší.“ Podle zpráv v médiích považuje mnoho učitelů a žáků novou knihu za ideální doplněk běžné výuky. Noviny o ní píšou jako o „zázraku“ a „mezníku“. Toto nadšení však nesdílejí všichni odborníci.

„Po stránce obsahu nelze té knize nic vytknout,“ říká Andreas Helmedach z institutu v Braunschweigu. „Ale taková dvounárodní učebnice samozřejmě znamená, že jedna sousední země je vyzdvižena nad ostatní – a já nechápu, k čemu je to dobré. Aby němečtí žáci porozuměli rozdílům mezi čtvrtou a pátou Francouzskou republikou, musejí se mnoho hodin zabývat jenom Francií. Ten čas pak samozřejmě chybí na Polsko či Českou republiku.“ Jistou skepsi netají ani Zdeněk Beneš. „Místo takových binacionálních knížek by byla lepší učebnice pro celou střední Evropu,“ říká. A Guillaume LeQuintrec s tím vřele souhlasí. „Pro nás je německo-francouzská učebnice jenom prvním krokem na cestě k evropské učebnici. Momentálně jsou ale jenom Francouzi a Němci schopni se na takovém společném programu dohodnout. Pokud chceme evropskou učebnici, potřebujeme evropský program – a na tom musíme pracovat!“


Kdo spolu mluví

V současnosti jedinou fungující komisí pro učebnice dějepisu s českou účastí je česko-německá komise. Zatímco podobný česko-rakouský tým nepracuje kvůli dosud neuzavřené kulturní dohodě, česko-polská pracovní skupina byla loni zrušena pro nezájem polské strany (Poláci ale mají komisi s Němci a Ukrajinci). Byl ustaven i slovensko-maďarský tým, který nyní podle jeho člena, historika Viliama Kratochvíla, pracuje na společných textech a připravuje i společnou učebnici.


Chcete pro vaše dítě česko-německou učebnici dějepisu? Řekněte nám to nawww.respekt.cz.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte