Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Komentáře

Nová zpráva z Hradu

Co si budeme povídat: pro názorově nezávislý politický časopis není úplně ideální, pokud se jeho vydavatel objeví na seznamu ministrů navržené vlády. Jak vlastně potom o takové vládě psát?

Návrh vlády „zkomplikoval“ život Respektu, hlavně ale odkryl vchod do třinácté komnaty Václava Klause.

Co si budeme povídat: pro názorově nezávislý politický časopis není úplně ideální, pokud se jeho vydavatel objeví na seznamu ministrů navržené vlády. Jak vlastně potom o takové vládě psát?

S kritikou to ještě není tak těžké, zvlášť když má majitel vysoké renomé člověka, který do práce redakce nikdy nezasahuje, a vydavatelem se stal proto, aby v postkomunismu pomohl nezávislému tisku. Dá se však takový ministr důvěryhodně pochválit? Je možné takové pochvale věřit, že je nezaujatá?

S navržením Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí tahle dilemata dopadla na redakci Respektu. Náš list ale nikdy na objednávku nepsal a případný vstup našeho vydavatele do vlády na tom nic nezmění. Právě proto si dovolíme v hodnocení nové Topolánkovy vlády stát v tento moment otevřeně na jeho straně.

Tajemný zájem

Návrh na jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí má z pohledu tohoto státu své nepopiratelné výhody, ovšem i jednu nevýhodu.

Kromě Václava Havla se tu zřejmě nikdo z politiků netěší tak velkému renomé hlavně v Evropě, a zatímco všichni jeho čeští předchůdci se zahraniční politice a diplomacii museli teprve učit, Schwarzenberg je vyzrálý diplomat v nejlepší západní tradici. Navíc má to štěstí, že pokud mluví o službě státu, nezní to jako fráze.

V německy hovořících zemích je doma, což je v tuto chvíli (německé předsednictví Evropské unii a špatné vztahy s Rakouskem) Schwarzenbergova největší přednost, nikoliv nevýhoda, jak tvrdí Václav Klaus. Diplomacie přece stojí na osobních kontaktech a znalosti prostředí. Výhrady vůči Scharzenbergovi je tedy nutné číst takto: český prezident má nějaký tajemný zájem na tom, abychom vztahy s Rakouskem řešili dál spíš hádkami, a proto ministrem zahraničí nemůže být někdo, kdo by se snažil, jak se v posledních padesáti letech stalo v Evropě zvykem, dohodnout.

Schwarzenberg má ale coby ministr zahraničí i své nevýhody, zejména proto, že je nestraník. Německo jako předsednická země EU bude tlačit na schválení evropské ústavy a česká vláda musí mít názor. Zatímco podpora mezi lidmi v Česku podle průzkumu roste, politici nemají vůbec jasno, zda a kdy vypsat referendum. ODS nechce, navenek ale zatím spíš mlží. Schwarzenberg je realista a nutnost schválit ústavu si tváří v tvář dalšímu rozšiřování Unie uvědomuje. Je ale politicky nezakotvený, nemá podporu silné strany, jako ministr zahraničí bude tedy pouhým diplomatem, administrátorem bez síly strhnout zbytek vlády na svoji stranu.

Všichni prezidentovi přátelé

Přít se teď o obsah vládnutí se ale v Česku může zdát poněkud dětinské. Předvánoční srážka prezidenta a premiéra potvrdila, v jaké křeči dnes česká politika je.

Co vlastně udělal Topolánek nenormálního, že se prezident vzepřel ústavě? Na kongresu ODS dostal silný mandát jednat o vládě. Začal jednat s Paroubkem, to mu ale vedení partaje zatrhlo, rychle tedy vyjednal pravostředovou vládu. Program počítá s reformami a tandem Nečas-ministr sociálních věcí a Kalousek-ministr financí označily Hospodářské noviny za proreformně nejlepší z toho, co teď česká politika nabízí. Reformovat pomocí hlasu jediného politického přeběhlíka je problém, tohle by ale prezident řešit neměl.

Formálně Topolánek postupuje správně. Že si Klaus stěžuje, že s ním premiér kandidáty předem neprobral? Ústava nic takového nenařizuje a času a trpělivosti mnoho nezbývá. Že se členové ODS dozvěděli jména ministrů z novin? Novináři zkrátka mají dobré zdroje a zpravodajství na internetu k nám proniká permanentně.

Střet Topolánka s Klausem ale přinesl jednu novou zprávu. Po minulém týdnu nevíme, co všechno vlastně můžeme od českého prezidenta čekat. Kde leží hranice jeho politického citu? Teď víme, že i po půl roce bezvládí odmítne jmenovat vládu na základě argumentu, že jeden z jejích navržených členů je exulant a dědic rodinného majetku v cizině.

S Klausem jako bychom i proto najednou čím dál víc ztráceli půdu pod nohama: tak snadno ignoruje ústavu, naděje spojené s řešením půlročního bezvládí i pověst Česka v cizině. Kritiku ústavních expertů chápe jako osobní averzi „hloupých nebo navedených věrozvěstů ústavy“. A navíc se ani neobtěžuje nám své kroky vysvětlit. „Přátelé mi říkali, to není možné, to je legrace,“ uvedl v sobotním rozhovoru pro MfD prezident svůj argument pro odmítnutí Topolánkovy vlády. Takže veselé Vánoce.

Co tedy dál? ODS chce mít koaliční vládu a zelení či lidovci zřejmě nebudou z vyjednaných pozic ustupovat. Klaus bude čekat na to, jak Topolánek ustojí střet s rebely uvnitř své strany.

Pak bychom měli jít co nejrychleji kupředu: tedy nová vláda, hlasování o důvěře, změna volebního zákona a srozumitelná dohoda na co nejrychlejších předčasných volbách. Zkrátka nic originálního.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].