0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Scéna5. 11. 20063 minuty

Mimochodem

Je to dětská vzpomínka: kráčím s rodiči Prahou na nedělní procházku a nad hlavou mi burácí tryskáč. Znepokojeně ho s vyvrácenou hlavou sleduji a ptám se: „Teď zrovna je mír, nebo válka?“ „Samozřejmě že mír,“ ujistí mě rodiče a nejspíš si to i myslí.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Je to dětská vzpomínka: kráčím s rodiči Prahou na nedělní procházku a nad hlavou mi burácí tryskáč. Znepokojeně ho s vyvrácenou hlavou sleduji a ptám se: „Teď zrovna je mír, nebo válka?“ „Samozřejmě že mír,“ ujistí mě rodiče a nejspíš si to i myslí.

Mohlo to být v roce 62 nebo 63. Právě skončila karibská krize a válka v Alžírsku, schylovalo se k americké invazi do Vietnamu a svět byl přehledně rozdělen na nepřátelské tábory. Vedle toho se samozřejmě válčilo v Africe za nezávislost, Latinskou Amerikou zmítaly diktatury, puče a převraty, nehledě na to, že o hrůzách domácích i sibiřských lágrů se toho většinou moc nevědělo, ale při pomyšlení na ně běhal mráz po zádech. Doba prostě nebyla nic moc, ale moji rodiče ve světle vzpomínky na protektorát a s relativní jistotou, že po nich za pět minut nikdo nezačne střílet, odpověděli, že je mír. Války na cizích územích nepovažovali za své a vůbec je nenapadlo, že já to vidím jinak.

Na Západě by se tehdy asi žádné dítě tak hloupě nezeptalo: je mír, nebo válka? Západní děti se nebály letadel, protože nebyly pod vlivem propagandy. Jenže já jsem se zjitřenou obrazotvorností proseděla celé dny u rádia zvaného rozhlas po drátě. Tam sice pořád opakovali, že žijeme v míru a máme za něj být vděční, ale trochu mne mátlo, že za onen mír máme prý bojovat se zbraní v ruce. A hlavně se navzdory údajnému míru z rádia neustále linula slova o válce: Byla tu předně válka druhá světová, kterou jsme my vyhráli. Pak tu byla válka proti imperialistům, kterou jsme právě vítězně vedli, a nakonec tu byla případná třetí světová válka atomová, které jsme se měli bát, ale zase ne tolik, protože mírová snaha Sovětů ji úspěšně odvracela.

Rodiče sice říkali, že ty blbosti nemám poslouchat, jenže to dost dobře nešlo, protože rozhlas po drátě byl puštěn prakticky všude. Většina mých známých proto strávila tak jako já dětství v hrůze z války, kterou jsme nikdy nepoznali. Patřilo to k ověřeným komunistickým trikům: vytvořit obraz nepřítele, a pak udržovat obyvatelstvo v domnění, že ho chrání. Na to ostatně neměli komunisté patent, vytvořit obraz nepřítele je základem mechanismu všech diktatur: když obyvatelstvo ví, koho se má bát, koho má nenávidět, deleguje ochotně svou svobodu na rodnou stranu, vládu či církev.

Ani české děti dnes nejsou pod vlivem propagandy. Kdyby se ale přesto ptaly, zda je mír, či válka, museli bychom jim odpovědět: Je válka, protože země je mnohem menší a méně stabilní než dřív. Bojuje se na mnoha místech, ale tady u nás právě ne. Máme velké štěstí. Můžeme se trénovat nikoli pro boj s nepřítelem, nýbrž v umění samostatně myslet. Musíme se naučit vytvářet si vlastní úsudek o světovém dění a nenechat se zblbnout. To je důležitá obrana proti komukoli a čemukoli. Jinak by nám zas někdo mohl malovat oficiálního čerta na zeď a museli bychom bojovat za mír se zbraní v ruce. To si, milé děti, pamatujte, až zase po nebi poletí tryskáč.

Reklama

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].