Událost v divadle

Kolik máme divadel či souborů, které se mohou pyšnit neustálým věnčením vavříny, a to nejen na našem území? Žalostně málo. Jednou z nemnoha výjimek je Farma v jeskyni, skupina okolo režiséra Viliama Dočolomanského, která letos slavila úspěch například na festivalu v Edinburghu, kde dostala cenu britského deníku The Herald. Tenhle soubor si sám na sebe klade velké, až „řeholnické“ nároky. Jeho poslední inscenace Čekárna to potvrzuje.

Tradice, na niž Farma v jeskyni navazuje, se odvozuje od umělců a těles typu Grotowského, Barby, Living Theatre nebo Gardzienice. Ti hledali zdroje svého jazyka v návratu ke kořenům divadla, k rituálu a tělesnosti. Skrze inspiraci Artaudem, Mejercholdem a východními divadly pak vytvořili novou podobu performativního umění: v činohře se rozloučili s nadvládou slova a pevné dramatické předlohy. Na tyto výboje navazuje i Dočolomanský, jehož Farma v jeskyni se pohybuje převážně v oblasti fyzického divadla a dnes patří k nejsilnějším hlasům české nezávislé scény. Dočolomanský se svými herci a hudebníky pracuje v uzavřené komunitě. Kvůli inscenování Lorcových Sonetů temné lásky se společně vydali hledat inspiraci do Španělska, při přípravách představení SCLAVI strávili mnoho času ve východoslovenských vesnicích, kde dlouze rozmlouvali s lidmi, sbírali jejich písně a příběhy.

Také inscenace Čekárna je situována do slovenského prostředí, konkrétně do nádražní čekárny v Žilině. Tedy do místa, odkud byly za tzv. Slovenského štátu za druhé světové války vypravovány transporty Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Soubor tyto vzpomínky v inscenaci nechává vystoupit na povrch a konfrontuje je s nervózní současností, s bezcílným těkáním a vyhrocenými vztahy dnešních cestujících.

Farma v jeskyni hraje Čekárnu především při svých cestách po světě, nyní ji předvedla také v pražském Experimentálním prostoru NoD. Do syrového charakteru sálu se představení skvěle hodí: prostor s velkým tanečním parketem a omšelým obložením zdí připomíná nehostinnou nádražní halu, jejíž chmurnou náladu ve scénografii hry podtrhuje mistrovsky použitý světelný design. Takto pusté jeviště přímo vybízí herce-tanečníky, aby ho zabydleli svou explodující fyzickou akcí. Během hodiny zhlédneme metaforické fragmenty a zárodky příhod několika proměnlivých postav, které se křečovitě zmítají v diachronním řezu historií jedné zapadlé železniční stanice. Tematizována je zde přitom nejen deportace, násilí mezi lidmi či symbolické střetnutí s dušemi zemřelých, ale i láska.

Z nasazení souboru by si mohla vzít příklad mnohá česká laxní divadla. Vysoké nároky se zde nicméně kladou i na publikum. Pokusit se pochopit složité metafory, jež se objevují v záplavě herních mikrosituací, je nesmírně těžké: tempo inscenace je závratné a nedává moc šancí se v převrstveném díle zorientovat a „přečíst“ všechny příběhy, které jsou zde předkládány. Možná, že za to může právě až přílišná komunitní sevřenost souboru, který se při nedostatečné reflexi zvenčí na svou práci nedokáže podívat z odstupu a zbavuje se tak humoru a lehkosti. Pro diváka je proto asi lepší nesnažit se dílu do detailu porozumět a prostě se jen nechat strhnout tou kumulací obrovské energie, která se na něj valí z jeviště. V tomhle totiž u nás Farma v jeskyni nemá konkurenci.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.