Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected]
Zajímavý koncert pro tento týden.
To nejzajímavější v televizi pro tento týden.
Nejlepší výstavy tohoto týdne.
Ty nejzajímavější knižní novinky pro tento týden.
Třiadvacetiletá japonská spisovatelka disponuje vizáží oslňující barbíny a jazykem nesmlouvavého puberťáka. Ve svém románovém debutu z roku 2003 popisuje vztah mezi dospívající rebelkou Rui a punkerem Amou.
Kameník Jan Brokof, rodák ze Spiše, vstoupil do služeb hraběte Thuna v Klášterci nad Ohří roku 1685. Bylo mu rovných třiatřicet, což jsou Kristova léta, jimž bývá u mužů přikládán až mystický význam.
O libyjském diktátoru Muammaru Kaddáfím je známo, jak moc se vyžívá v kultu vlastní osobnosti. Šou Kaddáfí: žijící mýtus, kterou uvedla Anglická národní opera, mu jistě musela udělat radost.
K nechtěným kouzlům České televize patří její hry s kontextem.
Moderní umění se rodilo z radikálních nálad, k nimž náležela nechuť ke kulturním dějinám.
Dokument Eriky Hníkové Sejdeme se v Eurocampu nevypráví jen o venkově.
Pearl Jam v pátek 22. září vystoupí v Praze s repertoárem z letošního eponymního alba, které hudební magazín Rolling Stone označil za její nejlepší nahrávku posledních deseti let.
Takový konec éry v Národním divadle si jeho ředitel Daniel Dvořák nezasloužil.
Soukromí galeristé nemají v Česku zrovna nejperspektivnější zaměstnání: umění tu kupuje až příliš málo lidí na to, aby se nemuseli spoléhat na podporu grantových komisí, které nemají peníze na rozdávání.
Nevím, kde se vzalo přísloví „Nevydělá si ani na slanou vodu“. Mě osobně bádání o slané vodě docela dobře živí.
Svět kolem nás je až příliš rychlý. Co se stane dnes, zítra jako by ani nebylo. Nic nemá absolutní platnost. K čemu to všechno je?
Označit uplynulých třicet let americké pilotované kosmonautiky za slepou uličku je přinejmenším odvážné.
Válka v Libanonu skončila před více než měsícem bez vítěze a mohlo se zdát, že vše je zcela zacementováno.
V Turkmenistánu – na rozdíl od sousedního Uzbekistánu a Tádžikistánu – nejde o klanovou oligarchii, nýbrž o čistou diktaturu jednoho muže, velmi podobnou systému stalinskému. Z bankovek, mincí, billboardů i soch shlíží nejvyšší muž ve státě, doživotní prezident Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši – otec všech Turkmenů. Po něm či po příslušnících jeho rodiny se dnes jmenuje zhruba třetina všech obydlených míst v zemi a většina kolchozů a fabrik. Děti se musí ve školách povinně učit Ruchnamu, což je Turkmenbašim sepsaný recept na správný život.
Bosnu a Hercegovinu prvního října ji čekají parlamentní a prezidentské volby, už páté od dohody v americkém Daytonu a konce války v závěru roku 1995.
Kdysi to bývala Šťastná Arábie. Potom země tradicionalistů, odkud vzešel Usáma bin Ládin. Dnes rozhoduje o svém osudu a mluví do toho i ženy.
Poté, co Peking již zkrotil domácí média, kterým zakázal bez souhlasu nadřízených orgánů informovat o katastrofách, nepokojích či ekologických haváriích, zaměřil se před týdnem i na zahraniční agentury.
Na rozdíl od současného babího léta vládl tenkrát před pěti lety chlad, déšť a na horách dokonce první sníh. A po nárazu letadel do newyorských Dvojčat a washingtonského Pentagonu zavládl už úplný mráz.
Autoři diskusních příspěvků Jan Stejskal a Aleš Tůma se zamýšlejí na tzv. indexem šťastné planety.
Česko neuspělo s odvoláním proti výroku arbitrů ohledně sporu s bankou Nomura. Dá se ještě ubránit před výplatou odškodnění?
Nedávná členka představenstva České konsolidační agentury Radka Kafková, obviněná před šesti týdny z korupčního jednání, konečně promluvila k veřejnosti.
Loni v červenci byl v Boleticích u Děčína otevřen kriminál pro mladistvé vrahy a extrémní násilníky.
Jana Rajtera neproslavilo ani pěstování nejzlatavějšího ječmene v Sudetech, ani chov nejstrakatějších krav na severočeských pastvinách. I když to obojí opravdu dělá, věhlas mu přinesla až tvrdohlavost.
Národní bezpečnostní úřad se stává stále tajemnější a neprodyšnější institucí.
Radost, obavy a vztek – takovou škálu pocitů vyvolává snaha Topolánkova kabinetu změnit nedávno zavedený systém trestů pro chybující řidiče.
„Ty tam opravdu jedeš? A s dětma? Nejsi blázen? Je tam válka!“ To jsem slyšela denně, celý poslední měsíc. Stejně jako před dvěma lety, kdy jsem jela s dětmi navštívit manžela do Izraele poprvé.
Zářijová pocta Ernestu Kreischemu, jehož odboj proti Hitlerovu Německu byl dlouhá desetiletí úplně zamlčen, ukázala strach, s jakým se Češi otevírají tématu sudetoněmeckého antifašismu.
Alexandr Vondra v Berlíně navrhl svému protějšku Franku-Walteru Steinmeierovi, aby se Česko a Německo sloučily v tzv. „alianci pro pivo“.
Dva vrcholní lídři ohlásili svůj odchod. Ale zatímco Británie po Blairovi se bude utvářet podle daných pravidel, pravidla pro příští Rusko se právě vytvářejí.
Dobré vztahy se sousedním Německem se zdají v našich dobách téměř samozřejmostí. Ale není to tak úplně pravda.
K historické úloze, kterou sehrál v posledních dnech druhé světové války, se profesor Albert Pražák dostal spíš jen shodou okolností.
Vlastimil Tlustý odpískal euro, to je hlavní zpráva minulého týdne. Tímto tahem nás ministr financí zbavil jediné knuty, která nás nutila řešit tuzemské ekonomické nepořádky a rostoucí dluhy. Vláda se rozhodla, že ji nezajímá Evropa ani její rozpočtová pravidla, která nám do ní otvírají cestu. Takže máme zase volnost a můžeme si vládnout opravdu po svém. Kdo však aspoň trochu tuší, co tohle vládnutí Czech Made znamená, ten to s voláním „sláva“ nepřehání.