2006-969-mobr-06A.gif
2006–969-mobr-06A.gif • Autor: Respekt

2006-969-vobr-06A.jpg
Fotografie: Rušný život pouťového krále: pořád v jednom kolotoči. (Premiérův poradce Václav Kočka v Lidovém domě při vyhlášení výsledků voleb.) • Autor: Respekt

Většině smrtelníků velká voda bere, Alexanderu Rozinovi ale v rozbouřených vlnách povodně připlavaly dvě miliardy korun. Ne úplně samy od sebe: darovala mu je pražská radnice. U města, které se soudí s těžce zraněným turistou o dva miliony odškodného, je to překvapující štědrost. A co zaráží ještě víc, jsou jména spojená s tou transakcí: Jiří Paroubek, jeho přítel a neoficiální poradce Václav Kočka, advokát Miroslav Jansta, ale třeba také současný pražský primátor Pavel Bém. Vše se točí kolem pražského Výstaviště v Holešovicích. To místo je jakýmsi styčným bodem, ve kterém je nějak zainteresována řada lidí jmenovaných v proslulé zprávě policisty Jana Kubiceho. Centrem, ve kterém se stýká politika s podezřelými obchodníky a podsvětím.

Pořád je co slavit

Skoro by se dalo říct, že informace o magistrátu a Rozinově slovenské společnosti Incheba je vyčichlou zprávou. První vstřícné smlouvy vůči této společnosti byly podepsány už před pěti lety a o dva roky později byly vypilovány k opravdové velkorysosti. Jenže teprve nedávné informace o úplatkářské aféře biolíh a Kubiceho dokument o srůstání státní správy s organizovaným zločinem dovolují i nezasvěceným porozumět dalším souvislostem. Než začneme to klubko rozplétat, je třeba říci jedno důležité sdělení: Václav Kočka, muž obtěžkaný v Kubiceho zprávě podezřením z přípravy mafiánských vražd, není jen dlouholetým přítelem někdejšího ekonomického náměstka na pražské radnici Jiřího Paroubka, ale také asistentem ředitele Incheby. A člověkem, který podnikatelům na Výstavišti rozdává většinu karet.

Teď se krátce vraťme na počátek tisíciletí. Pražské výstaviště má problémy. Po Všeobecné československé výstavě v roce 1991 (za totality naplánované jako oslava sedmdesátého výročí vzniku KSČ, po listopadu 1989 uskutečněné jako hold vznikající demokracii) zůstal po státní firmě, která výstavu pořádala, dvouapůlmiliardový dluh u ČSOB. Kromě jiného za něj mohly desítky provizorně postavených pavilonů a staveb, které od té doby chátraly. V roce 2001 přichází na scénu slovenská výstavnická firma Incheba, jejíž šéf Alexander Rozin, ruský obchodník s nevalnou pověstí, má o lákavou plochu uvnitř Prahy zájem. Výstaviště v tu dobu představovalo spleť zadluženého majetku státu a prosperující části patřící městu. Vláda se s magistrátem dohodla, že Výstaviště by se mělo stát majetkově sjednoceným „přístavem pro odpočívající občany“. Jenže ještě než se dokončily plány, jak tohoto „sjednocení“ dosáhnout, objevil se Rozin a věci se začaly dít (viz box). Na jejich konci je následující výsledek: ruský podnikatel má dnes prakticky zadarmo v kapse šedesátiletý nájem na pražskou plochu, kde se roční příjem z provozu pohybuje kolem sedmdesáti milionů korun. Podle zaměstnance Incheby (nepřeje si být jmenován, ale jeho jméno má redakce k dispozici) se v obchodu velmi angažoval na straně Incheby Václav Kočka a na straně magistrátu jeho přítel Jiří Paroubek. Stačí jen dodat, že magistrát zastupovala při podepisování smluv právní kancelář Miroslava Jansty, advokáta velmi úzce spojeného s penězi a projekty sociální demokracie – za všechny zmiňme jen ten poslední, který straně přinesl takové problémy: plán prodávat licence na výnosnou výrobu biolihu.

K tomu, co na obchod říkají zainteresovaní politici a obchodníci, se dostaneme později, teď ještě chvíli zůstaňme u Výstaviště, respektive u jeho vládce Václava Kočky a jeho synů, přátel či obchodních partnerů. Je to důležité. Václav Kočka se totiž nezajímá jen o „řetízkové kolotoče a autíčka“, jak tvrdil nedávno před kamerami jeho přítel Paroubek.

Krysař a Bídníci

Najít odpověď na otázku, kdo je Václav Kočka (64), není úplně jednoduchá operace. Z internetu vypadnou jen zprávy o jeho roli organizátora Matějské pouti, maximálně zmínka o tom, že je poradcem Paroubka. Lidé, kteří jej znají, nechtějí mluvit na mikrofon a i po slibu zachování anonymity hovoří velmi opatrně: jde prý o člověka až fanaticky nadšeného pro svou práci kolem pražských poutí, jenž má prý nepochopitelnou schopnost navazovat kontakty, které se mu mohou hodit. Začal s tím už dávno v hlubokém komunismu, kdy ve státní agentuře Pragokoncert poznal třeba Karla Gotta, Františka Janečka a kdy se seznámil i s mnoha zajímavými lidmi během svých cest po Sovětském svazu. To všechno spolu souvisí dodnes.

Začněme na východě. Pan Kočka, jeho synové a obchodní společníci figurují už řadu let v řadě pátracích policejních spisů. Kočka například podnikal společně s Andrejem Korpljakovem a Olegem Olejnikovem, dvěma významnými ruskými mafiány. Ten první zmizel před čtyřmi lety, když měl být zatčen za zorganizování dvojnásobné vraždy. Další společníky do svých současných firem našel Kočka na Balkánu, tihle lidé či jejich přátelé byli v devadesátých letech zase vyšetřováni za pašování drog a obchod s prostitucí. „Já s tím nemám nic společného,“ říkal tehdy Kočka a říká to i dnes. A faktem je, že ani on, ani jeho synové nebyli v této souvislosti nikdy obviněni. Policie nikdy nezískala důkazy o jejich konkrétním podílu na zločinech, vlastně jen dokázala monitorovat jejich styky s lidmi kolem organizovaného zločinu.

V 90. letech zúročil Kočka své „pragokoncertové“ známosti a začal podnikal s padlým králem předlistopadové pop music Františkem Janečkem. Podle vzpomínek dobových obchodníků dováželi spolu textil a zlato z Turecka, ikony z Ruska, parfumerii ze Západu. Janeček také začal s Gottem provozovat na Výstavišti muzikály, které se později – za Grossovy éry – staly jakýmsi „společenským centrem“, kde se možná rodily základy budoucích afér jako Unipetrol nebo biolíh. Lze tak soudit ze jmen lidí, jejichž osudy se protly právě v „Kočkově“ muzikálové partě. Na přelomu tisíciletí už totiž muzikály neprodukoval jen Janeček, ale také Libuše Barková, pokoušela se o to Šárka Grossová, sponzoroval je milionovými dary například Andrej Babiš. Podle Barkové se na večírcích po premiérách či generálkách scházeli lidi jako Janeček, Michal David, Kočka, Mrázek, Provod, Gross, Jansta a další. O pár metrů dál má od magistrátu pronajatou (za korunu ročně) sportovní halu Janstův někdejší obchodní společník Antonín Charouz (spolumajitel IPB, který si z banky půjčil sedm miliard korun a nikdy je nevrátil). Podrobnosti o stycích lidí kolem muzikálů neznáme. Ale většinu jmen najdeme jako aktéry korupčních skandálů posledního desetiletí, o kterých jsme napsali na těchto stránkách hodně. Od tunelování IPB v druhé polovině devadesátých let a vražedných pokusů umlčet příliš povídavé věřitele ČSSD kolem Jansty přes privatizační schůzky sociálnědemokratických politiků s lidmi jako Pitr a Mrázek až po aféru biolíh a vraždu Mrázka.

Těžko je možné psát o nějakém promyšleném korupčním spiknutí. Například Libuše Barková dnes naznačuje, že dohody vznikaly tak trochu náhodně. „Lidi sháněli ve společnosti kolem muzikálů kontakty a o čem se kdo s kým domluvil, není ani mně jasné,“ říká. Stejně tak se dá spekulovat o tom, proč se stal nástupcem Grosse ve funkci premiéra Jiří Paroubek. Před třinácti měsíci to vypadalo, že vlastně náhodou, protože nezastupuje ve straně žádný proud. S odstupem času se dá uvažovat o tom, zda nedostal funkci proto, že byl do jisté míry členem „muzikálové společnosti“. Vlastně tam patřil i Miloš Zeman, který se v době svého premiérování ke Kočkovi přátelsky a veřejně hlásil a Kočka zaměstnával jeho manželku.

Oživení jako řemen

Mohou něco z toho objasnit okolnosti vzniku smlouvy mezi magistrátem a Inchebou? Při podepsání první smlouvy byl pražským primátorem Jan Kasl. „Byl jsem proti, ale musel jsem odjet na cestu do zahraničí. Vymínil jsem si, že se projedná po mém návratu, ale nečekali na mě a upekli to,“ vzpomíná Kasl. Kdo dokument na zasedání prosadil, neví, odpovědný byl ale ekonomický náměstek Paroubek a jeho kolega Petr Hulínský. Smlouvu odhlasovala celá rada, složená hlavně ze zástupců tehdy opozičně smluvních (a na magistrátu dokonce koaličních) stran ČSSD a ODS. „Ta smlouva byla pro mě poslední kapkou. Po ní jsem odešel z ODS,“ vzpomíná bývalý primátor Kasl.

„Výstaviště potřebovalo oživit, Incheba slibovala investice a odhlasovala to rada,“ říká další radní Filip Dvořák (ODS), který se podle vzpomínek zastupitelů o podpis velmi zasazoval. Ale proč město kupovalo za velké peníze nepotřebný majetek? „Bylo to nějak v rámci toho oživení, ale podrobnosti si už nepamatuju,“ říká Dvořák. O dva roky novější a pro Inchebu ještě luxusnější dodatek už podepsal primátor Bém. Jemu se ovšem přes záchytnou síť jeho mluvčích a sekretářek nedá dovolat, teprve v pátek se ozývá jeho osobní mluvčí Mirka Kreuzerová s tím, že primátor je příliš zaměstnán současnými jednáními o vládě a neví, zda si ještě najde čas. Na smlouvách z roku 2003 figuruje i Paroubkovo jméno, ale ani jeho reakci se nepodařilo získat. Stejně tak není k zastižení advokát Jansta, který smlouvu právně posvětil.

Kauzu před třemi lety interpeloval pražský zastupitel Jiří Witzany (ED). „To vysvětlení, proč jsou tak vstřícní a připravují pokladnu o miliardy, nebylo přesvědčivé. Rada se odvolávala na povodně a na škody, které na Výstavišti způsobily, ale povodeň poškodila jen část areálu a Incheba navíc inkasovala pojistku. Nevysvětlili ani, proč koupili ty pavilony, které jsou k ničemu,“ říká Witzany. Tento radní protestoval i později, naposled letos na jaře. Incheba podle Witzanyho neplní smluvní závazky o opravách areálu a stavbě nových výstavních pavilonů – proto by se dalo od nevýhodné smlouvy odstoupit. „Vedení radnice odpovídá vyhýbavě, jako že se něco prověřuje, ale nikdy z toho nic nebylo,“ dodává Witzany. Šéfům Incheby se nedá dovolat, jediné dostupné pražské číslo vyzvání a telefon na druhé straně nikdo nezvedá. Alexander Rozin není k zastižení ani v Bratislavě.


Jak metropole přišla o dvě miliardy

Alexander Rozin (55) koupil se souhlasem magistrátu od banky státní dvoumiliardový dluh po Československé výstavě za desetinu jeho hodnoty a získal tím pár desítek zchátralých sezonních staveb, které po akci zůstaly v areálu holešovického Výstaviště. Čerstvě zakoupené stavby vzápětí od Incheby koupilo město Praha – za tři sta dvacet milionů korun. Na této nepochopitelné transakci vydělal Rozin okamžitě sedmdesát milionů korun. A dál to bylo ještě lepší. Město mu totiž nezaplatilo v hotovosti. Místo toho pronajalo Inchebě celé Výstaviště – na dvacet let za šedesát milionů ročně – a dluh měl být umazán pětiletým nájmem. V roce 2003 to šlo ještě dál. Incheba se podle našeho zmíněného zdroje v podniku obrátila prostřednictvím Kočky na jeho přítele z magistrátu Paroubka. O čem jednali, není jasné, ale známý je výsledek: nová smlouva o šedesátiletém pronájmu Výstaviště Inchebě. Roční nájem klesl na deset milionů. Podle tohoto nájemního kalendáře nebude platit Incheba třicet let pronájem, respektive bude jej strhávat městu za nákup bezcenných barabizen. Roční příjem z provozu Výstaviště se pohybuje kolem šedesáti až sedmdesáti milionů korun, za třicet let jsou to dvě miliardy do kapsy Rozina a dalších zainteresovaných podnikavců kolem tohoto kšeftu.

Krátká současná návštěva Výstaviště ukáže, že většina budov koupených magistrátem už nestojí, některé shořely, jiné prostě spadly, takže město vlastně nic nekoupilo, peníze Inchebě darovalo. „Ten majetek měl minusovou hodnotu už v době, kdy město baráky kupovalo,“ říká tehdejší zástupce Prahy na Výstavišti Petr Řehoř, jeden z odpůrců obchodu.

Otec celé transakce Alexander Rozin se narodil v ruském Saratově. Vystudovaný chemik šéfoval za totality v Bratislavě ve státním podniku Kniha. Jak se dostal na Slovensko, se nám nepodařilo zjistit. Je honorárním konzulem Thajského království v Bratislavě, od loňska poslancem bratislavské župy. Tamní média o něm píšou hlavně v souvislosti s obchody s pozemky a realitami, získal například za pakatel od státu pozemky na lukrativním místě, podobně jako v Praze ovládl tamní výstaviště, je tiskem podezřívaný z praní špinavých peněz. Slovenská média neopomenou nikdy dodat, že Rozin je slavný také svým luxusním autem značky Maybach za šestnáct milionů korun. Ještě za federace byl členem statutárních orgánů Omnipolu. Na Výstavišti slíbil před pěti lety investovat dvě miliardy korun, podle odhadu znalců provozu Výstaviště zatím investoval zhruba stokrát míň.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte