Osamostatnění Černé Hory oživuje patnáct let starou otázku: kdo bude posledním kolečkem „jugoslávského salámu“?

Salámová taktika. V politologii celkem běžný výraz: máme-li před sebou nějaký složitý problém, můžeme ho řešit vcelku, nebo z něho odkrajovat jasnější segmenty, až se dostaneme k – neřešitelnému? – jádru, k poslednímu kolečku salámu. Hodnocení této taktiky ovšem kolísá. Vezměme si čerstvý příklad. Černá Hora se v referendu odtrhla od Srbska. Je to dobře, nebo špatně? Je to rozklad životaschopného zbytku někdejší integrace, nebo spíše naděje pro Balkán, zmenšení jeho problémové části? To jsou teď otázky pro Evropu.

Sametový rozchod napodruhé

Salámová taktika nám není cizí. I český stát představuje poslední kolečko salámu někdejší integrace. Územně bylo v roce 1918 okrájeno nadnárodní Rakousko-Uhersko, v roce 1993 pak i Československo. A etnicky byla po roce 1939 „odkrájena“ velká většina zdejších Židů a Romů, po roce 1945 pak i Němců. Zbytkové Česko v praxi skoro nikomu nevadí, ale rozdělením federace si Česko i Slovensko zpomalilo cestu do Evropy.

Podobně Jugoslávie. Před patnácti lety se „odkrojily“ Slovinsko a Chorvatsko. Zbytková Jugoslávie tehdy sahala od Srbské Krajiny na západě až po řecké hranice. Jenže pak přišla na řadu Bosna, Makedonie i zásah mezinárodních sil a zbytková Jugoslávie se smrskla na Srbsko a Černou Horu. Ironií dějin pak zůstane, že pohřeb jí svým odtržením nachystala Podgorica v době, kdy strůjce válek Milošević už byl odstaven od moci, dokonce po smrti. A není od věci připomenout, že její odtržení proběhlo pouze územně, bez etnické homogenizace, ba i sporů s Bělehradem. Svým způsobem tak Československu sebrala know-how „sametového rozchodu“. Nynější vstřícnost Evropy ale nespočívá v ironii, nýbrž v logice dějin.

S eurem z Balkánu

Evropa za uplynulých patnáct let vytvořila gravitační centrum. Už to prostě není tak, že Balkán má na výběr. Na počátku 90. let Slovinsko a Chorvatsko tíhlo k Německu, Bosna spíše k USA a muslimským zemím, Srbsko k Francii a Rusku. A k tomu všemu převládal názor, u nás reprezentovaný například Jiřím Dienstbierem, že salámová taktika je špatná a že celý problém se musí řešit na bázi kolektivní bezpečnosti. Tehdy vedl onen protiklad různých přitažlivostí a dienstbierovských požadavků k pasivitě, v konečném důsledku ke krveprolití. Teď už se těmito argumenty nikdo neohání. A všechny balkánské státy (snad až na proamerickou Albánii) tíhnou k Bruselu.

Dnes už to působí jak z historické příručky, ale proč to nepřipomenout. Před patnácti lety ještě formálně neexistovala Evropská unie, natožpak alespoň hypotetická společná zahraniční politika. Pravda, ta sice nefunguje dodnes a ústavní smlouva, která ji měla zajistit, leží už rok v kómatu, ale právě Černá Hora ilustruje praktický význam jejího vývoje. Černá Hora zavedla hned na počátku roku 2002 jako oficiální měnu euro, a to nikoli partyzánsky, nýbrž v koordinaci s Evropskou centrální bankou. Tento krok měl zemi uchránit před dinárovou inflací, kterou kvůli válce v Kosovu roztáčel Milošević. ECB tím de facto nic neriskovala, neboť množství oběživa v šestisettisícové zemi neohrozí planetární měnu, a v Podgorici vyzkoušeli experiment: rozšíření eurozóny i na území, které ještě není v EU a o euru ani nemůže rozhodovat. Černá Hora má alespoň nad sebou bič. Na rozdíl od zemí středovýchodní Evropy se nemusí přít o termín zavedení eura, ale tím více se snažit o splnění maastrichtských kritérií.

Tím, že se Černá Hora odtrhla od Srbska, se zbavila formální překážky na cestě do EU. Nemusí čekat, až Bělehrad vydá do Haagu generála Ratka Mladiće. Ale hlavně se vyhne dalšímu, mnohem zásadnějšímu problému, který oživily volby na Kypru. Za dva roky od přijetí ostrova do EU se na jeho rozdělení nic nezměnilo. Je tedy reálná představa, že by Brusel přijal Srbsko včetně Kosova doutnajícího násilím? Černá Hora si otázku přitažlivosti vyhodnotila hladce: pro nás je atraktivnější Brusel než Bělehrad. Bude ale pro Bělehrad Brusel atraktivnější než Kosovo? V tom případě by musel v Kosovu alespoň spolupracovat na takových konkrétních věcech, jako je privatizace a projasnění vlastnických vztahů, a ne to sabotovat tvrzením, že jde o srbský státní majetek.

Bělehrad ve svém rozhodování ale není sám. Také EU musí dříve či později dospět k názoru, zda je pro ni posledním kolečkem jugoslávského salámu Srbsko i s Kosovem (po vzoru jednotného-rozděleného Kypru), nebo Kosovo nechané sobě napospas. Fakt, že v Kosovu už přes čtyři roky platí euro, nestačí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte