Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Domov

Unést dítě je správné

Nikdo v Česku už nemůže říkat, že nevěděl: odteď ví každý. Soudce Martin Velehrach rozhodl, že je správné, když úředníci seberou rodičům miminko, aby je naučili poslušnosti.

2006-768-mobr-04A.gif
2006–768-mobr-04A.gif • Autor: Respekt

2006-768-vobr-04A.jpg
Fotografie: Když budou zlobit, přijde na ně Velehrach. (Rodiče a malá Bouře, Šimanov 2004) – Autor: Ludvík Hradilek • Autor: Respekt

Nikdo v Česku už nemůže říkat, že nevěděl: odteď ví každý. Soudce Martin Velehrach rozhodl, že je správné, když úředníci seberou rodičům miminko, aby je naučili poslušnosti.

Bouře? No tohle!

Je to, jako kdyby vás zastavil na silnici policista a zjistil, že vaše devítiměsíční batole není připoutané v dětské sedačce. A namísto pokuty by vám sebral „na životě ohrožené“ dítě. Vyzvednout byste si jej mohli v kojeneckém ústavu, až si dáte do pořádku výbavu auta. Podobný scénář prožili Blanka Fuxová a Jaroslav Blovský. Kvůli několika přestupkům, kterých se dopustili po narození jejich dcerky, jim úřady odebraly devítiměsíční plně kojenou holčičku. Vyděšeným rodičům pak trvalo celý měsíc, než se jim podařilo získat své dítě zpět. Z jejich pohledu je proto spor jasný: úřady zcela zbytečně a svévolně nabouraly život vzorné rodiny a přivodily jí těžká traumata, takže by za to měly nést odpovědnost. A přinejmenším zaplatit odškodné za následky, které jejich postup přivodil bezbranné oběti – unesené holčičce Elišce Gaie. Ty odborníci shrnují do několika cizích, chladně znějících slov: poruchy komunikace, zamlklost, prudké separační reakce, hysterie, zoufalství, možná i v nevratné formě, která ovlivní budoucí život. To jsou reakce dítěte, které je před dovršením jednoho roku života odloučeno od matky.

Soudce Martin Velehrach ale věc vidí úplně jinak a žalobu rodičů na stát teď zamítl. „Úřady chránily dítě,“ zní jeho vysvětlení. „Matka nepřinesla dceru na očkování, i když žili v přírodě v nějaké chalupě, a tam to bez tetanu mohlo mít fatální následky. A nezlobte se – jaké to vůbec dali tomu dítěti jméno! Takové se v našich krajích prostě nedává,“ říká soudce Velehrach.

Podobné pobouření jako v soudci Velehrachovi vyvolal životní styl rodičů unesené holčičky i na sušickém venkově, kam se před časem vysokoškolsky vzdělaná učitelka Blanka Fuxová a její přítel Jaroslav Blovský odstěhovali ve snaze žít – řečeno jejich slovy – v souladu s přírodou. Už sama jejich vegetariánská, samozásobitelsky zemědělská existence působila rozruch, a když se pak rozhodli pro domácí porod, po němž svou dcerku pojmenovali Půlnoční bouře (narodila se v bouři), vložil se do věci úřad. Kontrola sociálních pracovnic na místě činu zjistila, že dítě je sice zcela v pořádku, zahrnuté vzornou péčí, ale rodiče mu kromě „nemožného jména“ zapomněli vystavit průkazku zdravotního pojištění a odmítají dát jej očkovat. Všechno prohřešky proti úředně správné či úředně povolené existenci, na jejichž nápravu má stát výborné zbraně: od pokuty po soudní příkaz. Klatovská sociálka však místo toho sáhla k nejdrtivějšímu kalibru a nechala rodičům sebrat dítě. Tím ovšem podle kritiků i žaloby došlo ke zneužití státní moci proti zájmům v této civilizaci nejposvátnějším – proti zájmům dítěte. Ten je v tomto věku jasný všem odborníkům bez výjimky: být s matkou co nejvíc to jde.

Příliš potencionální Velehrach

K tomu, proč úřady přeskočily běžné instrumenty a rozhodly se rovnou miminko odebrat, se už dnes nechce nikdo z odpovědných aktérů vracet. Sociální odbor okresního úřadu v Klatovech již zanikl a jeho nástupníci na sociálním odboru v Sušici mají na téma Půlnoční bouře zamčená ústa. „Nevím. To je všechno,“ říká zástupkyně šéfky sušického sociálního odboru Marie Sedlecká na otázku, proč nebylo možné nutit rodiče k poslušnosti nejprve jemnějším nástrojem, než je rozbití rodiny. Nechce říci ani to, jestli se z případu nějak poučili a zda už si třeba při odvážení dětí z rodin dávají větší pozor. Naléhavost otázky, proč byla unesena Půlnoční bouře, totiž umocňuje fakt, že žádný z prohřešků, na které úřady upozorňují, nesplňoval ani vzdáleně jedinou omluvu pro takový zásah – neohrožoval život dítěte. U jména je to očividné. Navíc i kdyby rodiče nechtěli od svého „indiánského“ nápadu ustoupit (což ale nakonec volbou Elišky Gaii udělali), mohl by jejich ratolesti to správné povolené jméno přidělit soud. Stejně tak je formalitou průkaz pojištěnce, protože každé v Česku narozené dítě je automaticky pojištěno u pojišťovny matky. Ano, očkování je povinné ze zákona (navzdory tomu, že stále větší skupina rodičů to po západoevropském vzoru odmítá), řešení je však v běžném úředním postupu pokut a soudů, nikoli v přímém útoku na kojící matku a její dítě.

Soudce Velehrach ale trvá na svém. „Podívejte, neohrožovalo na životě,“ říká při druhém pokusu o rozhovor podrážděně. „Já nerad něco opakuji víckrát. A už jsem vám řekl, že to dítě potencionálně ohroženo být mohlo. A víc bych se už o tom nerad bavil.“ Soudcův postoj některé lidi zasvěcené do případu překvapil a zaskočil ještě mnohem víc než samotná zteč sociálky. „Chápu, že se sociální pracovnice mohou splést, protože pracují ve vypjatých situacích. Že ale jejich postup s odstupem času posvětí soudce, který má dostatek informací, je zarážející,“ říká zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, jejíž úřad považuje odebrání Bouře za „nemístný a citelný zásah do vývoje dítěte“.

Proč to dělají?

Půlnoční bouře strávila v kojeneckém ústavu jeden měsíc. Dostala se z něj díky schopnostem svých rodičů, kteří jsou sociálně silní, vzdělaní a dokážou se úřadům vzepřít. Vytvořili tlak zmobilizováním médií a úřadu ombudsmana. Oni své dítě za měsíc získali zpět, jiní ale tak obratní být nemusí. Příběh Bouře jasně ukazuje, s jakou lehkostí zdejší úřady mohou vytrhnout dítě z rodiny bez vážného důvodu, jen proto, že se byrokratům nelíbí její životní styl. Výsledkem pak je, že na deset tisíc dětí připadá v Česku 60 dětí v kojeneckém či dětském ústavu, což je evropský rekord. V „balkánském“ Slovinsku je to nula, v sousedním Rakousku 3 a i v postkomunistickém Maďarsku 44. Proč tomu tak je? S odpovědí si nikdo moc neví rady. „Sociální pracovnice někdy ani neznají možnosti, které mohou při práci s rodinou použít. Nejsou zvyklé si vždy pokládat otázku, jestli vyčerpaly vše možné a odebráním dítěte chrání jeho zdraví nebo život,“ nabízí vysvětlení Šabatová. Dobrá, ale proč ty možnosti neznají a proč je ke „zvyku“ pokládat si otázky nenutí jejich nadřízení? Podle ředitelky Institutu náhradní rodinné péče Petry Vrtbovské je to proto, že na ministerstvu práce a sociálních věcí ještě donedávna sloužili lidé se stejnou – v totalitní éře zrozenou – zkušeností, jakou mají sociální pracovnice. Takže tu máme systém, který kromě psychických ran na desítkách tisíc duší hodně vyčerpává i naše peněženky: náklady na jedno dítě v ústavu činí 350 až 450 tisíc korun ročně. „Sociálky spadají prakticky pod kraje a my jim můžeme dodávat jen metodická doporučení, kterými se mohou, ale nemusí řídit,“ krčí rameny šéfka odboru rodinné politiky ministerstva sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová. „Náš problém není vůbec v kvalitě práce sociálních pracovnic, ale v tom, že jich je málo,“ říká vedoucí příslušného odboru na plzeňském hejtmanství Eva Nosková. Právě paní Nosková prověřovala postup svých podřízených v případu Půlnoční bouře s jednoznačným závěrem: bezchybný zákrok. „To je prostě náš názor, ombudsman to vidí jinak, ale i on se může mýlit,“ říká Nosková. Bylo by tedy možné šetření krajského úřadu vidět? „V žádném případě,“ říká Nosková.

Ministerstvo sociálních věcí ale přes své omezené možnosti již požádalo kraje o statistiku umísťování dětí do ústavů a vysvětlení důvodů, proč se tak děje. Na základě těchto dat chce úřad do dvou měsíců vydat nové metodické pokyny. „A v nich bude i o tom,“ říká Michaela Marksová, „že klienty nesmíme kárat, ale hledat různé cesty, jak jim pomoci.“

Má stát Půlnoční bouři odškodnit? Debatujte na www.respekt.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte