0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Domov20. 8. 20058 minut

Co ty naše depky jsou

Přibližně každý pátý Čech alespoň jednou za život onemocní depresí. V Praze právě probíhá kampaň Změna, která má upozornit jak na velmi nadějnou léčbu, tak na klišé a předsudky spojené s tímto duševním onemocněním.

Fotografie: Na jednu z nich číhá smutek. Jak ji poznat a jak jí pomoci? Foto Corbis - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Na jednu z nich číhá smutek. Jak ji poznat a jak jí pomoci? Foto Corbis - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Přibližně každý pátý Čech alespoň jednou za život onemocní depresí. Začne okolí i sám sobě připadat divný – nesrozumitelný a nesnesitelný. Ročně se s tímto utrpením přijde léčit na pět tisíc Čechů, zhruba stejně tolik se s ním pere tajně, doma. V Praze právě probíhá kampaň Změna, která má upozornit jak na velmi nadějnou léčbu, tak na klišé a předsudky spojené s tímto duševním onemocněním.

Reklama

Prostě rovně

Depresivní myšlenky, které alespoň jednou za život mozek poštve na dvacet procent Čechů, jsou velmi podobné, jen jejich intenzita a nesnesitelnost se liší. Nevíme, proč přicházejí a na koho usednou. Jejich rozbuškou může být prakticky jakékoli zrnko písku zadřené v pístu našich rychlých životů: rozvod, těžká nemoc, vykloubené rodinné vztahy nebo stárnutí. Dozvědět se o nich víc stojí za to, protože deprese stejně jako chřipka nebo úraz si vybírá podle nepochopitelného klíče. Přitom boj s černou dírou, která pohlcuje nemocný mozek, není beznadějný. A aby se o zbraních vědělo, připravily tři neziskové organizace v srpnu a září v pražském metru plakáty, na nichž je velkými písmeny vyvedeno Kdo z nás je normální? Zvou na kampaň zvanou Změna, kde by se lidé měli dozvědět v rozhovorech s lékaři a psychology, co přináší duševní onemocnění a jak se k němu stavět.

Způsoby, jak depresi poznat a léčit, jsou dnes tak propracované, že šance na uzdravení mají dvě třetiny pacientů na první pokus, při opakované léčbě i 80 procent. Lidé, kteří se odváží si nemoc přiznat a zvítězí nad démony, se však musí navrátit „do normálu“ a necitlivé okolí je může svou neznalostí rozhodit natolik, že zahojené rány se znova rozestoupí. „Vyhnout se takovému nebezpečí je přitom jednoduché, stačí rovné partnerské jednání, uzdravený musí říct, na co stačí a na co už ne, a jeho šéf si udělá představu a společně se domluví,“ říká klinická psycholožka Barbora Wenigová (34), ředitelka Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví a organizátorka kampaně Změna. Všimla si, že šťastlivci se vracejí do velkých firem či úřadů a najednou jsou jim ukládány podřadnější, méně náročné úkoly, protože se přece vrátili z „blázince“. Mnoho nadřízených však jedná v dobré víře, že pro svého zaměstnance dělají to nejlepší. Nálepka „blázna“ se však tímto způsobem nalepí na člověka natolik, že je časem nemožné ji z duše odlepit. „Je nutné mluvit s lidmi, kteří onemocněli depresí či schizofrenií, tak jako třeba s těmi, co mají chronické angíny nebo si zlomili nohu. Když se vyléčí, jsou zdraví, i když se nemoc může vrátit, stejně jako ta angína,“ říká psycholožka.

Pozor na elitní učení

O depresi se sice mluví mnohem více než dřív, ale pořád je zaměňována za „lenost“ či mnohem moderněji „nekomunikativnost“. Poznat, kdo má či nemá depresi, je velmi těžké i pro lékaře a křehká blondýna s očima pomněnkové barvy Lucie (20) rozhodně nepůsobí nijak depresivně. Občas se v řeči zastaví, lehce se jí zamží oči, ale svůj příběh vypráví bez zaváhání. Lékaři se dnes shodují na tom, že jakákoli forma deprese má lépe či hůře ukrytou příčinu. Lucie si myslí, že na prestižním gymnáziu, kde před necelými dvěma měsíci maturovala, bylo příliš nesmyslné látky k memorování, příliš matematických rovnic k vyřešení a příliš „elitního“ ponižování ze strany vševědoucích učitelů. „Nedokázala jsem si odpočinout, měla jsem strach, že nebudu stíhat. Před rokem jsem zjistila, že se chci zabít.“ Samotné intenzivní myšlenky na sebevraždu vyvolávají nepřestávající pláč, únavu, apatii, nechuť cokoli dělat. Člověk už nepřemýšlí, jestli sebevraždu spáchá, jen dumá nad tím, jak ji provést a kdy. Spánek nadlouho odchází a často se ozvou věci zdánlivě s nějakým duševnem nesouvisející. „Děsivě mě bolela záda, šla jsem k obvodní lékařce, ta mi ale řekla, že nemám žádný nález, že mě zkrátka záda bolet nemůžou, a poslala mě k psychologovi.“ Ten spolehlivě poznal, co Lucii trápí, a nasadil mnoha lidmi obávaná antidepresiva.

Samotné léky už dnes nemají tak výrazné nežádoucí účinky jako dřív, přesto však způsobují např. ospalost nebo sníženou sexuální výkonnost. Jenže pacienti i před zahájením léčby trpí podobnými věcmi, a pokud jim lék pomůže odehnat pocity marnosti a sebevražedné můry, je to pro ně nesmírná úleva. „Měla jsem z léků strach, ale opravdu mi pomohly,“ říká Lucie, která se na zbytek prázdnin nastěhovala na pokoj psychiatrické kliniky, aby se úplně uzdravila. Bude chodit na psychoterapii, kde bude pátrat po skutečné příčině svých trablů. Kampaň Změna považuje za skvělý nápad, protože sama na vlastní kůži zkusila, co to je, když lidé nevědí, o co kráčí. „Maminka mi při nástupu sem říkala, abych se doktorům moc nesvěřovala, že mě pak zavřou mezi ,blázny‘,“ hořce se usmívá odvážná dívka, která si přiznala, že svou „chybu v mozku“, jak nemoc označuje, sama nezvládne, a udělala všechno, aby se uzdravila. Na konci září nastupuje na vysokou školu a doufá, že nebude „ ta plačící věc“ a že si dá pozor, aby ji školní nároky a sebepodceňování nedostaly až na pokraj depresivní propasti.

Když do toho člověk houkne

Nejrůznějšími formami deprese trpí také lidé, kteří prodělali jiné závažné onemocnění. Po infarktu onemocní depresí polovina lidí, deprese se přidružuje také k rakovině či doprovází těžké pooperační stavy. Paní Ludmila (51), prodavačka z malého městečka blízko Prahy, nikdy nebyla pořádně nemocná až do letošního jara, kdy musela jít na operaci kyčlí. Operace se nezdařila úplně podle očekávání a vášnivá cyklistka schopná ujet i 80 km za den a kamarádka, která byla pro každou legraci, najednou nemohla žít tak jako dřív. Špatně chodila, a když jí lékaři řekli, že ji čeká ještě jedna operace, její mysl odmítla spolupracovat. „Moc si toho nepamatuju, pořád jsem brečela, manžel se mě ptal, jestli mi doktoři naordinovali pláč.“

Paní Ludmilu zachránila dcera, zdravotní sestra, která ji přivezla na psychiatrickou kliniku poté, co její matku zachvátila velmi těžká forma deprese. Ta způsobí, že člověk je prakticky ve stavu živé mrtvoly, neschopný pohybu, myšlenky, reakce. Pokud nezaberou ani nejnovější antidepresiva čtvrté generace velmi úspěšná při snížení sebevražednosti, nastupuje tzv. elektrokonvulzivní terapie čili elektrošoky, metoda známá i v antice, kdy se nemocným k hlavě přikládali rejnoci či úhoři. Lékaři přesně nevědí, proč se po šocích pacientům uleví, zkušenosti však hovoří jasně: mozek se zmobilizuje. Neinformovaným lidem se vybaví středověká mučírna či jihoamerické vězení. Dnes se však léčba provádí pod narkózou a ani paní Ludmila necítila žádnou bolest. „Vyjdete do pátého patra, tam je stůl, lehnete si na něj, uslyšíte, jak říkají nějaké číslo, a to je všechno,“ popisuje paní Ludmila jednu z nejúčinnějších metod při léčbě těžkých depresí. Nedá se říci, že by dnes skákala radostí po nevábném nemocničním pokoji, ale je schopná se usmát a zažertovat na vlastní účet. Těší se na svůj domek, na manžela, s nímž třicet let spokojeně žije, a rozhodně chce znova začít pracovat. „Asi to šéfové řeknu, ona sama je po operaci, poranila si záda, a tak určitě pochopí, co se se mnou děje. Do toho člověk houkne raz dva.“

Kam pro prášky

Počty nemocných se v poslední době razantně nezvýšily, přestože čísla vypadají hrozivě. Ročně onemocní asi 5000 lidí začínající depresí, ale je to jen polovina z celkového počtu, protože lékaři odhadují, že ta druhá se neléčí. Což je podobné jako v období komunismu, ovšem tehdy se o duševních chorobách téměř nemluvilo, natož aby se vylepovaly informativní plakáty v metru. Více informací znamená také větší ochotu nemocných se léčit a okolí má šanci vnímat rozdíl mezi „blázněním“, „schválností“ a nemocí. Už není taková „ostuda“ jít k psychologovi či psychiatrovi a za skutečný průlom je lékaři považováno to, že praktický lékař dnes může sám ordinovat některá antidepresiva třetí generace. Mnoho lidí trpících dlouhodobou skleslou náladou, nespavostí či chronickými bolestmi bez konkrétního nálezu se raději svěří „praktikovi“, k němuž mají důvěru, než neznámému „cvokaři“.

Onemocnět může každý, stejně jako se každý může nakazit chřipkou, dostat vředy nebo leukemii. Dodnes však není úplně přesně jasné, zda depresi způsobují chybné biochemické procesy v mozku, dědičné dispozice, prostředí, stres a jiné civilizační vymoženosti jako život orientovaný na úspěch a jeho celková nesmyslnost. Jisté však je, že i když na každého pátého z nás nemoc číhá, máme mnohem lepší zbraně v rukou.

Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].