Být, či nebýt v Moskvě

Řekni mi, jak se chováš vůči Kremlu, a já ti povím, kdo jsi. Tohle pravidlo platilo za studené války, ale dnes už ne, jak ukázal minulý týden, přesněji řečeno spory o to, zda a jakou formou se mají státníci účastnit v Moskvě oslavy 60. výročí konce války. Šlo o vyjádření úcty milionům padlých v boji proti nacismu, nebo též vládě, která se dodnes hlásí k odkazu Stalina? Závažná otázka. Nicméně ne každý, kdo se na Rudém náměstí ukázal, byl fanoušek Vladimira Putina. A ne každý, kdo byl proti účasti, považuje Rusko za nepřítele.

Raději mluvíme s velkými

Celý ceremoniál představoval vlastně jen špičku ledovce, koncentrát obecného vztahu k Putinovu Rusku. Zamhouřit oči nad jeho „kiksy“ a čím dál hlubšími demokratickými deficity při vědomí toho, že ruská ekonomika roste o 7 % ročně a dodává Evropské unii 30 % energetických surovin? Nebo Rusko spíše diplomaticky izolovat, jak to žádali signatáři (včetně Václava Havla) dopisu proti účasti na Rudém náměstí, který byl otištěn ve Financial Times? To je, oč tu běží.

V praxi, jak ukázal právě minulý týden, to ovšem nestojí takto černobíle. Nejde ani tak o diplomatická gesta, ale spíše o to, kdo a co říká, kdo a jak konkrétně jedná. V evropském kontextu pak o to, zda bude Rusko komunikovat především s velkými a „služebně staršími“ státy, nebo bude brát ohledy i na menší.

A tady se dostáváme k euroústavě a…