Nediktovat, nýbrž žádat

Silvio Berlusconi si už nesplní jeden ze svých velkých snů: být prvním italským premiérem od roku 1945, jehož vláda vydrží nepřetržitě po dobu celého pětiletého parlamentního období. Může se utěšovat tím, že jeho původní kabinet přežil na Itálii rekordně dlouhou dobu – téměř 4 roky. To mu ale asi velkou radost nedělá. Podle většiny politických pozorovatelů se totiž nachází na nejnižším bodě své politické dráhy.

Takhle to dál nejde

Rozhodující úder Berlusconimu uštědřily březnové regionální volby. Hlasovalo se ve 14 z 20 italských regionů a konečné skóre znělo 12:2 pro opoziční levý střed vedený bývalým předsedou Evropské komise Romanem Prodim. Vládnímu pravému středu zůstala věrná pouze Lombardie (Miláno) a Benátsko. Nejprve se Berlusconi tvářil, jako by se nic nestalo. „V celé Evropě je hospodářská stagnace, a voliči proto trestají jakoukoli vládu,“ prohlásil, „navíc levicoví voliči jsou ukáznění a jdou všichni hlasovat, na rozdíl od našich voličů-individualistů. Ale při parlamentních volbách v příštím roce to bude jiná písnička.“ Jenže březnové fiasko přišlo po loňské porážce ve volbách do Evropského parlamentu a po prohře v obecních volbách v téměř celé Itálii. Zatímco Liga Severu si uchovala své voličstvo, ostatní tři strany vládní koalice – Křesťanští demokraté, pravicová Národní aliance a především premiérova Forza Italia –…