2004/47

Po volbách má zdejší společnost zhruba jasno o postoji třiceti procent svých příslušníků, kteří přišli k urnám. Jenže co chce těch mlčících sedmdesát procent?

Chybělo málo a naše veřejná kasa mohla být letos bohatší o deset miliard korun. Zjistil to Nejvyšší kontrolní úřad při prověrce jedné z velkých akcí, v níž zdejší politici hospodaří s penězi daňových poplatníků. Zpráva o „nevysvětlitelné a zbytečné“ ztrátě sumy, která by s klidem pokryla třeba současné chybějící finanční přídavky pro učitele a pro penzisty, ovšem nezaujala ani vládu, ani opozici. Proč?

Vystoupí-li hlava státu a navíc nejpopulárnější politik na nejvýznamnější státní den se zásadní řečí k zásadní společenské otázce, je to jistě událost. A přesně to se stalo, když prezident Václav Klaus vyzval 28. října českou společnost ke změně dosavadního přístupu k dědictví komunismu. Už se s ním nemáme vyrovnávat, ale smířit. Otázkou je, jak tomu apelu rozumět a zda je možné ho splnit.

Sedm desítek vzpurných zaživa hnije v base a na povrchu zuří bitva o tvrdou měnu. Kubánské komunisty drží nad vodou tuhá represe a každoroční tři miliardy dolarů od turistů a emigrantů. Stále úpornější snaha umlčet sebemenší náznak nesouhlasu a shrábnout nenáviděné zelené bankovky je projevem rostoucí paniky před nevyhnutelným pokusem o předání moci. Podaří-li se diktátorské klice ustát odchod Fidela Castra, bude osud disidentů odsouzených celkem ke 1454 rokům nesnesitelného života v lágrech zpečetěn.

Tentokrát jde o hodně. Írán vlastní rakety schopné zasáhnout nejen nenáviděný Izrael, ale i jižní Evropu. Zatím může jejich hlavice plnit pouze konvenčními prostředky, ale kvůli rozsáhlému jadernému programu nemusí být daleko doba, kdy budou ájatolláhové disponovat atomovými zbraněmi. Jednání mezi Evropskou unií a Teheránem o přerušení íránského jaderného programu však, zdá se, zkrachovala. Zástupce íránského ministra zahraničí Hossein Mousavian sice 7. listopadu v Paříži oznámil předběžnou dohodu, ale Evropané to okamžitě popřeli. Podle nich došlo jen ke „značnému pokroku“. Ve skutečnosti se jednání dostala do slepé uličky a Írán pokračuje ve své obvyklé taktice protahovat vyjednávání, aby se vyhnul mezinárodním sankcím.

Po třech letech od alba Ten New Songs přišel čerstvý sedmdesátník Leonard Cohen koncem října s novinkou Dear Heather. Velký svůdce, faun a satyr se ve třinácti písních zvolna loučí a napsal si úžasný epitaf. Živočišná pudovost a vášeň vychládají, přišel čas útěchy a smíru.

Letošní rok si možná budeme jednou připomínat jako ten, kdy se skomírající česká kinematografie dočkala životodárné injekce. Vděčí za ni trochu překvapivě dokumentaristům. Nápadem, sdělením i marketingovou šikovností může letos těžko kdo konkurovat Českému snu Víta Klusáka a Filipa Remundy a pozornost si zaslouží také další celovečerní dokument, který do biografů přichází tento čtvrtek. Absolventský film studentky FAMU Eriky Hníkové Ženy pro měny zachycuje, kam až může ženu zavést touha po kráse a dokonalosti, a má podobně jako nákupní reality show potenciál píchnout do problematického společenského tématu.

Konvenční názory na rozdělení hlasů při amerických volbách lze shrnout heslem „metro versus retro“. Zjednodušeně se tím říká toto: moderní, vzdělaná a kosmopolitní část Ameriky volila demokraty a Johna Kerryho, zatímco staromódní, nevzdělaná a zpátečnická Amerika volila konzervativní hodnoty zosobněné Georgem W. Bushem. Pro poražené demokraty je to dobrá útěcha – venkovští balíci, tzv. „rednecks“, sice vyhráli, ale budoucnost patří nám: mladším, vzdělanějším, progresivnějším voličům. Realita je ale trochu jiná. Jak už to bývá, jde v ní především o peníze, zejména o daně.

FRANÇOISE MAYEROVÁ se narodila roku 1957 v Paříži. Studovala slavistiku v rodném městě, jako stážistka pobývala na Filozofické fakultě UK (1982–86). V letech 1993–98 byla ředitelkou Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách (Cefres) v Praze. Zabývala se mj. výzkumem historické paměti různých skupin českých obyvatel ve vztahu k totalitní minulosti. Výsledky svého bádání shrnula v knize „Češi a jejich komunismus – pokus o sociologii paměti“, která vyšla na jaře v Paříži (překlad chystá Nakladatelsví Lidové noviny). Dnes působí na Univerzitě Paula Valéryho v Montpellier. Françoise Mayerová je vdaná, k jejím zálibám patří běh na dlouhé tratě, letos běžela například Pražský maraton.

Je začátek listopadu, patnáct let od konce komunismu a my jdeme pátrat po tom, jak se ještě nedávno v tomto státě žilo. Tohle dobrodružství lze začít kdekoli, my jsme si vybrali Čest-mírovu ulici v pražských Nuslích, dům číslo deset. Teď tady má v přízemí sídlo nakladatelství učebnic Prometheus. V hlavní kanceláři sedí pár zaměstnanců. „Jak často chodíme na brigádu řepy? Co to je za otázku? Máme svý práce dost,“ kroutí hlavou jeden z nich. Dalšímu dotazu už rozumějí víc. „K čemu sloužila Brigáda socialistické práce? No k utužení kolektivu, sám jsem v ní kdysi byl, když jsem dělal v Metrostavu. Výhoda byla ta, že jsme všichni dohromady mohli chodit jednou za čtvrt roku na pivo,“ říká asi čtyřicetiletý muž. Jeho starší kolegyně reaguje jinak: „Mělo to lidi motivovat k větším výkonům. Byla to ale ideologie a spíš ti nahoře za to měli odměny. Nikdy bych tam nevlezla.“
Před patnácti lety to na téhle adrese vypadalo jinak. Ve skladě kancelářských potřeb družstva Svépomoc se uzavíraly závazky, lidé chodili pomáhat zemědělcům sklízet brambory, jezdilo se na společné zájezdy, na Plavce a do biografu na Zbraně pro Prahu. Jak ta idyla vypadala přesně – to popisuje kronika „Brigády socialistické práce družstva Svépomoc na úseku Nusle“, kterou těsně po revoluci našel jeden z členů redakce Respektu odloženou – symbolicky – na popelnici. Ještě na doplnění: „naše“ brigáda pracovala ve skladu kancelářských potřeb a následující text je sestaven z úryvků kroniky. Takže jak jsme tehdy žili?

Pro obchodní svět to byl malý šok: Sedmá největší tuzemská firma OKD minulý týden získala nového vlastníka. Majoritní podíl ve společnosti Karbon Invest, které severomoravské doly patří, od současných uhlobaronů Viktora Koláčka a Petra Otavy koupila kyperská firma RPG Industries zastoupená známým finančníkem a zakladatelem investiční skupiny Patria Finance Zdeňkem Bakalou.
Noví spolumajitelé – kromě Bakaly je jimi několik mezinárodních soukromých investorů v čele s britským fondem Crossroads – sice přiznávají, že s hornictvím nemá nikdo z nich zkušenosti, ale koupi dolů přesto označují za dlouhodobou investici. V čele dolů dále nechají původní vlastníky – a to přesto, že policie je viní z toho, že firmu připravili o 1,6 miliardy korun a vyšetřuje i to, jak k dolům přišli.

Jsme na prahu rozsáhlejšího střetu evropských muslimů s křesťanskou většinou? Ta otázka se vnucuje tváří v tvář vážným kolizím mezi zástupci obou komunit v proslule tolerantním Nizozemsku. Odpovědět na ni dnes neumí nikdo, lze jen hádat. Nicméně i tady se hodí připomínka známého pořekadla: nemaluj čerta na zeď, nebo přijde.
Poté, co byl v Nizozemsku počátkem listopadu muslimským fundamentalistou brutálně zavražděn kritik islámu, novinář Theo van Gogh, země minulý týden zažila několik nábožensky motivovaných útoků. Napětí v nizozemské společnosti stoupá a svět mluví o neúspěchu cesty tolerance, kterou je Nizozemsko vyhlášené. Dokonce i v Česku, kde bys muslima pohledal, se v médiích objevují texty o hostech a hostitelích s tím, že hosté – rozuměj vyznavači islámu v „naší“ společnosti – se musejí přizpůsobit.
Novinové titulky věštící krach tolerance působí efektně, jsou na tom ale Nizozemci opravdu tak zle?

Slavíme patnáct let od pádu starého režimu, od prvního kroku na cestě z otroctví. Je to čas k bilanci. Nikoli k zpytavým výčitkám, co vše se dalo v měsících či letech po listopadu 1989 udělat lépe. Podstatnější je mluvit o tom, co lze změnit nyní.
Pořád platí, že žijeme ve šťastné chvíli dějin. Nejsme v bezprostředním válečném ohrožení, v jakém byla po 15 letech své existence první republika. Česko je v obou životně důležitých organizacích, Severoatlantické alianci i Evropské unii. Průměrná domácnost žije – ve srovnání se světem i s tuzemskou historií – na velmi slušné životní úrovni.