2004/46

Když britský soubor fyzického divadla DV8 (Dance and Video 8) předváděl minulý týden nové představení Just For Show, žasli v pražském Divadle Archa nejen milovníci současného tance, ale také příznivci kejklíře Davida Copperfielda. Šéf DV8 Australan Lloyd Newson nachystal totiž publiku vynikající taneční spektákl spojený navíc se snovou podívanou plnou iluzí a optických klamů. Na rozdíl od věhlasného mága neslouží ovšem triky Newsonovi jen jako prostředek k samoúčelné exhibici, ale dokáže jejich prostřednictvím reflektovat současnou společnost. Motto představení vybral tvůrce z Ibsena: „Vezměte člověku jeho životní lži a připravili jste ho o štěstí.“

V neděli 31. října 2004 se poprvé v historii hrála v budově Národního divadla německá činohra. Vídeňský Burgtheater tu v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka uvedl hru Dílo čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu, Rakušanky Elfriede Jelinek. A aby historických a politických paradoxů nebylo málo: inscenaci v současnosti zřejmě nejkontroverznější německy píšící autorky, která svou tvorbou po léta spílá rakouskému státu a jeho představitelům, osobně uvedl nově zvolený rakouský prezident Heinz Fischer.

Vyprávěnky o trpasličích lidech v lesích patří k obvyklým součástem folklóru leckde po světě. Je vždycky riskantní vyvozovat z pohádek něco o reálném světě: ne všechno, co se říká, je pravda, a ne všechno, co existuje, pronikne do pohádek. V českém folklóru vystupují spíš hejkalové než jezevci. Z Indonésie ovšem předminulý týden přišly zprávy, které se obvyklému stupni věrohodnosti povídaček o trpaslících, skřítcích či hobitech poněkud vymykají.

VÁCLAV HAVEL (1936) patřil k nejznámějším odpůrcům komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vůdčích osobností Charty 77 i Občanského fóra a v prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem. Po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, ve stejné funkci působil v letech 1998–2003. Je autorem téměř dvaceti divadelních a televizních her a mnoha komentářů a esejů, v nichž analyzuje stav společnosti. Za politickou a uměleckou činnost získal množství především zahraničních cen, čestných doktorátů a dalších ocenění.

Je první listopadové úterý a na nizozemský Amsterodam padá tíha. Všichni, kteří chtěli sledovat výsledky amerických prezidentských voleb, teď neplánovaně sledují reprízu televizní politické debaty dvou mužů, z nichž ani jeden už v tuto chvíli není na živu: zemřeli, protože kritizovali vyznavače Alláha. Tady ale shoda končí. Zatímco smrt prvního z nich – populisty Pima Fortuyna – považovali Holanďané před dvěma lety ještě za nepříjemný úlet, úterní smrt druhého muže – novináře Thea van Gogha – vyvolala šok z toho, jestli se v nejtolerantnější zemi Evropy nestává násilí osvědčeným prostředkem k tomu, jak umlčet názorového oponenta. Pro ostatní Evropany pak nizozemský případ potvrzuje důležitost otázky, jak tady budeme dál žít s rychle rostoucí muslimskou menšinou.

Žádné volby na Ukrajině zatím neproběhly v tak rozjitřené atmosféře a s takovým zájmem veřejnosti. Nejsou to ledajaké volby – na Ukrajině se v těchto dnech hlasuje o budoucnosti jednoho geopolitického prostoru, navíc prostoru, který se rozkládá za našimi humny. S trochou nadsázky se dá říct, že se rozhoduje mezi postsovětským marasmem a skutečnými reformami. První možnost ztělesňuje nynější premiér Viktor Janukovyč, tu druhou opoziční kandidát hnutí „Naše Ukrajina“ Viktor Juščenko.

Na sto dvacet milionů Američanů se ve středu vydalo volit hlavu státu, což je největší počet od roku 1968. Letošní klání určitě vstoupí do dějin Spojených států. A to nejen kvůli účasti, ale i kvůli do poslední chvíle napínavé bitvě mezi Johnem Kerrym a Georgem W. Bushem. Jak tedy vypadaly rozhodující okamžiky nejmocnější země na světě?

Ekonomickou debatu v českých médiích uchvátilo dlouhé slovo – konkurenceschopnost. Částečně za to může smutná čtyřicátá příčka, kterou na svém žebříčku konkurenceschopnosti jednotlivých zemí nedávno Česku přiřklo Světové ekonomické fórum – a rozpálilo tím do ruda ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka. Nicméně pár otázek a pochybností vyvolala tato hitparáda i v řadových nečlenech vlády. Například jak je možné, že první místo přiřklo fórum Finsku před USA, když zároveň představitelé Evropské unie neustále upozorňují na zaostávání evropských zemí za Amerikou a američtí prezidenti naopak od dob Ronalda Reagana varují před ztrátou konkurenceschopnosti své země vůči Asii. Co vlastně tahle konkurenceschopnost znamená – a jak se měří?

Celé to vypadalo jako seriózní boj o blaho pacienta – poslanci se ve sněmovně minulý týden dlouze a vášnivě hádali o to, zda mohou kraje převádět nemocnice z příspěvkových organizací na organizace obchodní. Téma, které se stalo otázkou číslo jedna v krajských volbách, vytěžila i sněmovna takřka absolutně.

Grossův kabinet řešil těžkou volbu: zda chránit klidné hnízdo pro pár přísně chráněných ptáků, nebo dát raději obživu a práci dvěma tisícovkám lidí. Ministři se v minulých dnech rozhodli pro to druhé, jejich verdikt má ovšem několik ale. Česko nejenže zchudne v nenahraditelné přírodní rozmanitosti, ale navíc kvůli tomu půjde i před celoevropský soud s hrozbou vysoké pokuty. A to vše možná zbytečně. Podle ekonomických kritiků totiž akce „lutyňská zóna“ nepřinese veřejný užitek. Proč tedy politikové do tak nejistého podniku šli?

Slavná chvíle podpisu evropské konstituce je čerstvou minulostí, delegace se vrátily z Říma domů a pro „evropský superstát“ opět nastaly drsné všední dny. V nich se do centra všeobecné pozornosti vyšvihlo Česko. Podle pozorovatelů totiž může právě na něm ještě celý projekt kontinentální ústavy zkrachovat. Češi, píše zpravodajský server BBC, nevědí o ústavě EU prakticky nic, dění v Unii je zajímá jen málo, jejich prezident a současně nejpopulárnější politik je proti konstituci tak silně, že ji odmítl podepsat, a nezdá se, že by současná vláda měla představu, jak v nevyhnutelném referendu získat veřejnost na svoji proevropskou a proústavní stranu. Jedinou viditelnou strategií Prahy je zatím snaha, aby Češi hlasovali o ústavě až úplně poslední ze všech. Podle BBC to má logiku: zdejší politici prý sázejí na to, že vrozený strach čnít z řady Čechům nedovolí říci NE proti většinovému ANO, které – jak stoupenci konstituce doufají – padne v předchozích referendech.

Jestli ve víkendových volbách rozhodovala dosavadní práce samospráv, pak dostali hejtmani z ODS jasné a silné povzbuzení: Děláte to dobře a pokračujte dál. Pokud to ale byla předehra pro příští celostátní volby – a o tom nás sociologové ujišťují, právě tak to podle nich většina voličů vnímala –, pak je to drtivá porážka pro ČSSD. Stanislav Gross se ve svých prvních volbách nepředvedl, ve všech krajích se jen díval na záda komunistům. A co tu ještě nebylo: ve třetině (!) senátních okrsků postupují do druhého kola proti sobě kandidáti ODS a KSČM.

Jedna část Spojených států snad ještě truchlí nad výsledkem voleb, ta větší se raduje. George W. Bush za sebou nechal po čtyřech letech zemi rozdělenou natolik jako málokterý prezident před ním. Ne za vše samozřejmě může, ale rozhodně se na hlubokém rozkolu Ameriky – i celého Západu – výrazně podílel, takže druhé období je pro něj šancí k reparátu. Podat mu pomocnou ruku musí i Evropa.