Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected].
Brněnské nakladatelství Atlantis vydává po delší odmlce další knihu Milana Kundery, který žije od roku 1975 v Paříži. Dvě eseje a jeden rozhovor z let 1991 až 2004 jsou věnovány skladateli, kterého autor celý život propaguje a na němž se učil moderní hudební skladbu, jíž se inspiroval i při literární tvorbě. Jak už to u Kundery i jiných významných spisovatelů bývá, všechny tři texty mají značný přesah. Nejde v nich rozhodně jenom o Janáčka. První esej nese název Hledání přítomného času a její páteří je Kunderův věčný zápas s konvenční morálkou, která banalizuje umělecká díla. Hudba Leoše Janáčka a povídka Kopce jako bílí sloni Ernesta Hemingwaye se mu stávají podnětem k dalšímu kolu urputně zaťatého boje s kýčem, lyrismem a romantismem v nás, tedy s jevy, jejichž vinou se „racionalita ocitla na straně zla a instinktivnost na straně dobra“.
„Miloval jsem ho. – Ne, desetiletého chlapce nemůžete milovat, můžete ho jen vydírat a zneužívat. – Ne, miloval jsem ho…“ Tento zoufalý dialog hlavních aktérů filmu Špatná výchova španělského režiséra Pedra Almodóvara poodhaluje hloubku filmu srovnatelnou s antickou tragédií. Almodóvar – tradičně zlobivé a nikdy neúspěšné dítě španělského filmu – svým novým dramatem opět posunul možnosti, jak svázat spleť lidských vztahů do jedné pevné sítě omamného příběhu.
Jak dopadnou americké prezidentské volby, sice ještě stále není jasné, ale ať už jejich výsledek bude jakýkoli, jedna věc je jistá: Spojené státy čeká změna. Nepřijde sice náhle a nebude nijak rychlá, o to větší však může mít dopad. Řeč je o vlivu, jejž na každodenní politický, ekonomický i společenský život USA začíná mít čtyřicetimilionová hispánská komunita. Počet přistěhovalců z Latinské Ameriky rok od roku roste, a není proto divu, že hispánská menšina před nedávnem co do početnosti předstihla i Američany černé pleti a stala se jednou z nejvlivnějších minorit Spojených států. Podle odhadů amerického Úřadu pro sčítání lidu přitom nezůstane jen u toho: už v roce 2050 by měl počet obyvatel hispánského původu dosáhnout hranice 102 milionů a velikostí se tak vyrovnat anglosaské populaci.
Prvního listopadu měla nastoupit do úřadu nová Evropská komise pod vedením Josého Barrosa. Důvod, proč se tak nestalo, je dobře znám. Barroso se zalekl opozice vůči některým členům jeho týmu mezi europoslanci a namísto hrozící porážky při hlasování se rozhodl, že tentokrát parlament o vyslovení důvěry nepožádá. Řekl, že ještě potřebuje čas, aby předstoupil před evropské poslance s kolegiem, které získá „jasnou podporu“ napříč stranami v unijním sněmu. V dějinách evropského klubu šlo o událost, která nemá právní ani politický precedens, a právě takový bude její dopad – právní a politický.
V předvečer voleb potvrdili rozdělení americké společnosti i přední ekonomové – a to pokud jde o otázku, který z kandidátů nabízí lepší hospodářské recepty. Georgi Bushovi jeho kritici vytýkají vysoké rozpočtové schodky a „příliš dogmatické“ snižování daní. Johna Kerryho pro změnu druhý tábor tepe za plán na zvýšení daní a na zásahy do volného obchodu. Kdo vyhrává? Bushe veřejně podpořilo přes tři sta ekonomů, Kerryho zhruba dvě stovky. Za demokratem stojí deset nositelů Nobelovy ceny, za republikánem „jen“ osm. „Podpora mezi ekonomy je asi 50:50,“ shrnuje česko-americký profesor Jan Švejnar z Michiganské univerzity.
Oč jde? O vydávání regionálních novin, nezávislých na radnici – pro zmíněnou pětinu Čechů jsou podle průzkumů hlavním zdrojem informací o jejich okolí. V posledních letech ovšem většinu oblastního tisku skoupil jediný koncern. Prorazit proti takto zavedené konkurenci je dražší a obtížnější než dřív, šance na kvalitní noviny však existuje.
Tento pátek a sobotu rozhodneme podruhé v historii o svých krajských vládcích. Podle průzkumů a strategie jednotlivých stran to vypadá, že se jejich tváře příliš neobmění. Hejtmani se stali uznávanými partnery vlády.
Pravděpodobnost, že se kdokoli v Česku stane obětí vraha mladšího patnácti let, je přibližně stejná, jako že ho zasáhne blesk. Ano, i kvůli osmi bleskům do roka stojí za to pořizovat si hromosvody a pojistit stavení proti požáru. Potíž je v tom, že vláda – zděšená letošním rekordním počtem dětských násilností (osm vražd, v předchozích letech nejvýš tři) – se teď zaměřuje jen na zločin a trest. Důležitější je přitom to, co bylo před zločinem a co přijde po trestu.
Pondělní tragédie v Hanušovicích na Šumpersku, při níž jeden osmák smrtelně pobodal druhého, dost možná ministra spravedlnosti jedině utvrdí v jeho záměru snížit trestní odpovědnost dětí z 15 na 14 let. Díky poplachu v médiích by mohl najít i velkou podporu mezi poslanci. Přitom tato „poslední kapka“ svědčí spíš proti zamýšlené změně.
Je to krok ke skutečnému míru? Nebo snad kamufláž kapitulace? Či naopak definitivní okupace a anexe? Až takto rozporně je interpretován úterní verdikt izraelského parlamentu. Poslanci schválili plán premiéra Ariela Šarona na jednostranné stažení z pásma Gazy.
Odpověď na úvodní otázky ještě nemůže říct nikdo. Jisté je tolik, že jde o nejvýraznější posun na Blízkém východě za posledních 37 let. Je to první stažení z palestinských území obsazených v šestidenní válce v roce 1967. Tato událost zastiňuje i zprávu, která přišla na sklonku týdne, totiž že vůdce Jásir Arafát je v kritickém stavu a Palestinci už debatují o jeho možném nástupci.