Kokosy na sněhu

V posledních dnech přišly z klimatického světa dvě horké zprávy: Rusko se připojilo ke Kjótskému protokolu o snižování emisí oxidu uhličitého a téměř současně klimatologové ohlásili, že z dosud neznámých důvodů se skokově zvýšila koncentrace CO2 v atmosféře. K tomu můžeme přidat ještě třetí zprávu o tom, že Čína momentálně spotřebovává o třetinu více ropy než v předcházejícím roce. Pokud toto tempo nezpomalí růst cen ropy, lze tedy očekávat, že objem skleníkových plynů v atmosféře letos ještě znatelně vzroste. Otázka teď je, co z této kombinace zpráv vyplývá a jak bychom na ni vlastně měli reagovat.

Kjóto jako symbol

Předně je třeba říci, že Kjótský protokol není ničím více (ani méně) než určitou manifestací změny smýšlení a změny postoje vůči planetě, kterou obýváme. Jeho význam je prostě spíše symbolický než praktický. I kdybychom totiž dnes úplně přestali spalovat fosilní paliva, dojde podle klimatických modelů k úplnému odbourání lidmi uvolněného oxidu uhličitého z atmosféry nejdříve za padesát tisíc let. Hlásí-li se tedy dnes někdo ke Kjótskému protokolu, dává tím především najevo, že si uvědomuje křehkost světa, svou odpovědnost za jeho stav a také svou chuť podílet se na jeho ochraně.

Proti takto chvályhodnému postoji lze sotva co namítat. Otázkou ovšem je, jak něčeho takového v praxi dosáhnout a zda se to vůbec vyplatí. Argumenty těch, kdo tvrdí, že při snaze…