Minulý týden nezačal pro Tonyho Blaira příjemně. Věděl, že od úterka bude muset v Brightonu čelit zuřivému spílání protiválečných aktivistů a milovníků honu na lišku, kteří využijí každoročního sjezdu Labouristické strany a přijedou mu vynadat do lhářů a zaprodanců. A co horšího – vážné nepříjemnosti mohl očekávat i od svých politických souputníků. Strana, v jejímž čele stanul přesně před deseti roky, totiž pod jeho vedením ještě nikdy nebyla tak rozpolcená jako v posledních měsících a premiérovi odpůrci se chystali prosadit rezoluci, která by jím protežovanou přítomnost britských vojáků v Iráku označila za „ničím neospravedlnitelné ničení životů i zdrojů“.
Když však ve čtvrtek večer došlo na závěrečný sjezdový rituál – tradiční společný zpěv písně „Ať rudá vlajka vlaje dál“, zářil na tváři Tonyho Blaira široký úsměv. Ze sjezdu, který byl zatím nejtěžším v jeho politické kariéře, vyšel jako jednoznačný vítěz.
Dělení Irákem
Nebylo to vítězství nijak jednoduché. Když se premiér loni pustil do vojenského angažmá v Iráku, jeho odpůrci ztratili zábrany. Z vlády nejprve na protest odstoupila skupina ministrů v čele s šéfem diplomacie Robinem Cookem a časem se proti Blairovi postavil dokonce i jeho někdejší ideologický guru a iniciátor třetí cesty, sociolog Anthony Giddens. A jak postupně vycházela skrze vyšetřování Lorda Huttona a Butlerovy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
