Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Obálka vydání 4/2004
4/2004 • 18.–25. 1. 2004

2004/4

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Vědecký chaos Elliotta Sharpa

Jaroslav Pašmik

Případ muže s burkou

Jan H. Vitvar

Květy a krev podle Campionové

Přemysl Martínek

Do českých kin vstoupil minulý čtvrtek erotický thriller Piková trojka, a přestože oplývá otevřenými sexuálními scénami a brutálním násilím, milovníky nenáročné podívané asi neuspokojí. Režisérkou a scenáristkou je totiž Jane Campionová (Piano, Portrét dámy, Jako dým), která bere všechna zaběhnutá schémata žánru jen jako východisko k upřímné autorské výpovědi a především k brilantní hře s divákem. Autorka nedodržuje thrillerový rytmus, neskládá detektivní příběh tak, aby divák mohl spolu s hlavní hrdinkou neustále přemýšlet o případném vrahovi, příběh dokonce ani nekončí překvapivým způsobem. Daleko větší význam pro ni totiž má vykreslení atmosféry současné Ameriky a jejích komplikovaných sexuálních vztahů. Jane Campionová, často zjednodušeně označovaná za radikální feministku, se znovu vydává hluboko do hlubin ženské duše a především těla.

Ráj ve stínu apokalypsy

Viktor Šlajchrt

Člověk žil původně v ráji, na vymezeném místě, jež mu určil Hospodin, teprve později byl vyhnán do labyrintu světa. Reminiscence ráje, chráněné lokality, kde bylo člověku dobře, se nejčastěji ozývají v souvislosti s dětstvím a mládím a od dob, kdy je Božena Němcová vtělila s mýtotvornou silou do své Babičky, patří i v české literatuře k trvalému repertoáru. Vzpomeňme namátkou na Poláčkovu knížku Bylo nás pět, povídky Oty Pavla, Škvoreckého Prima sezónu nebo Hrabalovo Městečko, kde se zastavil čas. K této lokálně orientované linii české literatury nyní přispěl svérázným dílem Heinz Jakob Tauber. V memoárové mozaice Atlantida holíčských Židů evokuje s něhou, porozuměním, ale občas i s drastickým humorem život souvěrců v malém a navenek fádním městečku Holíč na východním břehu řeky Moravy. Přestože autor vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo zvláštním německým dialektem, sepsal své vzpomínky neobyčejně bohatou a probarvenou češtinou, která z nich činí pozoruhodné slovesné dílo.

Komentáře

Vosol to

Petr Třešňák

Lex Berlusconi

Teodor Marjanovič

Proč přišel útok

Erik Tabery

Vysoká hra komisařů

Kateřina Šafaříková

Bruselští úředníci žalují mocné členské státy, hlásaly titulky kontinentálního tisku minulý týden poté, co se Evropská komise rozhodla obrátit ve sporu o takzvaný Pakt stability, tedy pravidla rozpočtové kázně států eurozóny, na soud. Krok komisařů vzbudil bouřlivé reakce jeho zastánců i odpůrců a stal se mediální senzací.
První závěr je možné udělat hned: Komise ukázala, že je strážkyní platných dohod a neváhá jít kvůli nim do střetu i s protivníky těžké váhové kategorie. To je dobrá zpráva. Jenže tím není řečeno vše.

Ve hvězdách

Milan Schulz

Umí si Češi vládnout?

Erik Tabery, Marek Švehla

Česká politická scéna jako by v posledních dnech prošla lázní živé vody. I když se to možná na první pohled nezdá, zásluhu na tom má debata o výběru historicky prvního evropského komisaře. Strany, které už víc než půl roku nejsou schopné najít široce přijatelného a respektovaného člověka do čela kardinálně důležité ústavní instituce – Nejvyššího kontrolního úřadu, navrhují do Bruselu hned několik zajímavých lidí: uvážlivého politika a uznávaného odborníka Bedřicha Moldana, politicky málo známou, ale mezinárodně úspěšnou zástupkyni Česka u mezinárodního soudního tribunálu Ivanu Janů, ekologa a exministra Miloše Kužvarta.
Optimista by dokonce řekl, že účinky blahodárného otevírání světu jsou v Česku stále viditelnější: díky blízkému vstupu do Evropské unie vylepšují politici zákony, stát lépe chrání životní prostředí a občanská práva, lidé získávají motivaci pro úspěch ve vysoce konkurenčním prostředí spojené Evropy. Češi se také chovají odpovědně v irácké misi, kam vláda dokázala dodat velmi schopné administrátory a experty. To vše jsou dobré zprávy s nadějí do budoucna. Jenže je tu dost podstatný zádrhel, který idylu kazí: vše, o čem rozhodujeme sami bez tlaku zahraničí, jde jakoby proti proudu času. Je to náhoda, nebo jen potvrzení vtíravé domněnky, že si Češi sami mezi sebou neumějí dobře vládnout?