2004/3

Polovina 80. let minulého století zrodila dvě dosud nevídané tragédie, které lidstvo důrazně varovaly, kam vede bezohledný přístup k životnímu prostředí. Černobylský jaderný výbuch se nás sice dotkl bezprostředněji, ale stejnou pozornost bychom měli věnovat letošnímu dvacátému výročí havárie továrny na pesticidy v indickém Bhópálu, jež dosud stála život 20 000 lidí. Neobyčejně silnou připomínku této tragédie nyní nabízí Leica Gallery na Pražském hradě: světoznámý indický fotograf Raghu Rai na výstavě Exposure ukazuje, čím vším otrávené město dodnes prochází.

Když se dnes někdo politiků zeptá, jak by měl vypadat ideální novinář, většina z nich vyhrkne, že jako Ferdinand Peroutka. V drtivé většině to ale říkají ti, kterým vadí novinářské mládí, vstřícnost k bývalé německé menšině, nekompromisní komentáře či antinacionalismus. Kniha publicisty Pavla Kosatíka Ferdinand Peroutka. Život v novinách, vydaná na sklonku loňského roku, připomíná, že právě tím vším významný novinář oplýval.

Do Antarktidy zamířila 1. ledna izraelsko-palestinská polární výprava složená ze čtyř Židů a čtyř Arabů. V napjaté blízkovýchodní situaci může mít tato informace nádech neuvěřitelného. I kdyby konfliktu ve Svaté zemi nebylo, jen málokdo by Izraelce a Palestince či jiné „subtropické“ národy zařadil po bok Amundsena, Pearyho či kapitána Scotta. Nápad se zrodil v hlavě Hezkela Nathaniela, Žida žijícího deset let v Německu. Expedici organizuje nezisková organizace Extreme Peace Missions, která se snaží sbližovat lidi pomocí různých sportovních a dobrodružných akcí.

„Přichází déšť a květiny vyrůstají z mého těla,“ řekl Sibghatulláh Mudžaddadí, předseda Velké džirgy, zasedání pěti stovek kmenových vůdců a duchovních, kteří první lednový víkend schválili novou afghánskou ústavu. K veršům předseda sáhl, aby vyjádřil, jak se mu ulevilo. Po dekádě sovětské okupace, třech letech agónie komunistického režimu, dalších třech letech urputných bojů o moc mezi mudžahedíny, pětiletce hrůzovlády fundamentalistických tálibánů a dvouletí demokracie pod dohledem Američanů získala jeho země zákonný rámec, na kterém může stavět svou budoucnost.

Tříapůlleté vyšetřování příčin pádu Investiční a poštovní banky (IPB) přineslo první ovoce. Pražský soudce Petr Braun začne v polovině února projednávat případ podnikatelky obžalované z podvodu ve výši 120 milionů korun.
To je ale jediná dobrá zpráva. Většinu trestních oznámení za podezřelé obchody vytunelované banky policie odložila. A u tří případů, v nichž už někoho obvinila, není schopna dokončit vyšetřování.

Moravský Holešov se dnes pyšní vzorně opraveným historickým náměstím. Před dvaceti lety ale jednoho z tamních papalášů napadlo, že středověký prostor s barokní kašnou nereprezentuje dobře socialistickou obec. Dlažbu z kočičích hlav měly nahradit žulové desky, kašnu pomník prvního dělnického prezidenta a starobylé domy reálněsocialistická radnice se skleněnou fasádou. Několika vyděšeným architektům se naštěstí podařilo na smrt znepřátelit dva potenciální autory pomníku, takže realizace šílencova nápadu se protahovala tak dlouho, až ji listopad 1989 znemožnil. Jinde se takový zázrak nepodařil a centra Žďáru nad Sázavou, Přeštic, Benešova, Přerova nebo třeba pražského Smíchova byla zdecimována přesně podle návodu Dietlova seriálu Muž na radnici.

MYCHAJLO KIRSENKO (1950) je profesorem na katedře historie Národní univerzity kyjevo-mohyljanské a na katedře mezinárodního práva Akademie mezinárodních vztahů Ukrajiny. Patří k zakladatelům Mezinárodní federace institutů pro východní a střední Evropu, je uznávaným autorem mnoha odborných studií. Mluví anglicky, francouzsky, česky, polsky, ukrajinsky a rusky. Jedním z hlavních předmětů Kirsenkova výzkumu je hladomor, který poničil jeho zemi na počátku 30. let. Byla to jedna ze tří katastrof svého druhu, které Ukrajinu, po staletí nazývanou „obilnicí Evropy“, postihly za sovětské vlády (další vypukly počátkem 20. let a v letech 1946–47). Velký hladomor 30. let měl nejhrozivější rozměr a navíc je zřejmé, že byl vyvolán komunisty záměrně.

Býval tu doma a naháněl strach. Potom ho naši předkové vyhnali. Dnes se sem váhavě vrací, bez pochopení lidí – svých odvěkých nepřátel – ale nejspíš nepřežije. Ani po deseti letech nemá vlk v Beskydech na růžích ustláno.
Modrá Škoda Octavia sviští lesní cestou do kopce. Poslední domy zůstaly daleko vzadu a nad autem se zavřel hluboký beskydský les. Ve tmě na rozcestí řidič konečně brzdí a zkušeně parkuje mezi závějemi. Na sníh dopadají batohy, kanystr slivovice a plastiková konev, ve které plavou dva živí kapři. Dál je potřeba stoupat pěšky. K vytopené samotě u slovenské hranice je to dvacet minut tmavou nocí. Pod nohama křupe sníh, zavazadla v rukou těžknou a chodec prudce oddechuje. Mezi stromy se objevuje slabé světlo. Zítra bude Štědrý den. A někde mezi stromy prý žije vlčí smečka.

Třikrát porodila Johanka Kubaňová (35) své dítě doma bez problémů, počtvrté si na to musela zjednat porodní asistentku až z ciziny a popáté se jí to už možná nepodaří. Zdejší poslanci totiž schválili zákon, který jí to znemožňuje.Když se Johanka Kubaňová během studií psychologie v německém Erlangenu rozhodla, že své první dítě porodí doma, nebyl s tím žádný problém. „Gynekolog mi dal seznam porodních asistentek a já jsem si vybrala tu svou – a bylo to,“ vzpomíná na deset let starou událost usměvavá žena, která později přivedla doma na svět ještě další dvě děti.

Vypadá to, že bezstarostná jízda ministra zemědělství Jaroslava Palase (ČSSD) skončila. Zatímco ještě na Silvestra se mohl radovat, jak mu jeho šachy se sedmisetmilionovou zakázkou na stavbu Agrární platební agentury prošly u vlády i opozice, hned na Nový rok nastala nečekaná zrada. Do věci se vložili detektivové z protikorupční policejní služby s tím, že tenhle bez soutěže upečený obchod smrdí úplatkářstvím a je třeba se mu pořádně kouknout na zoubek.

Když se nějaká skupina českých Romů rozhodne odejít ze země a požádat v cizině o azyl, objeví se automaticky v novinách generalizující úvahy o nečestné „ekonomické emigraci“. Zpravidla asi takto: Romové se sice u nás nemají zrovna skvěle, ale z velké části si za to mohou sami (nechtějí pracovat, žijí ze sociálních dávek, kradou, nechtějí se přizpůsobit atd.), a pokud odcházejí ze země, tak leda proto, aby si žili lépe – přičemž snaha odejít někam, kde se budu mít lépe, je v rovnostářském Česku tradičně považována za amorální.
Minulý týden se zase jednou „úředně“ potvrdilo, že tyto úvahy jsou účelové a alibistické: slouží většinové společnosti k tomu, aby se mohla sama sobě jevit v příznivém světle, aby ji neotravovaly výčitky svědomí.

Když Libye před Vánocemi oznámila, že dává mezinárodní kontrole k dispozici svůj program zakázaných zbraní, dalo se to brát jako vrtoch podivínského diktátora Muammara Kaddáfího. Ale během dalších dvou týdnů projevily tu či onu míru vstřícnosti další „lotrovské státy“. Do Severní Koreje přijeli minulé úterý američtí inspektoři, aby si sami prohlédli jaderný areál v Jongbjonu. Írán se opatrně chystá na podobný dialog se Spojenými státy, jaký už funguje s Evropskou unií – výsledkem byl říjnový souhlas Teheránu s kontrolami OSN v jeho nukleárních zařízeních. A rovněž Sýrie otevřeně hovoří o svém programu zbraní hromadného ničení.
Že by se tito „lotrovští lídři“ zalekli Saddámova osudu? Tak jednoznačně to nevypadá. Jejich vstřícnost skrývá různé vedlejší úmysly, které si zaslouží rozebrat zvlášť, ale celkově lze říci, že situace se projasňuje. Vidíme určitý paradox. Válka proti Iráku Saddáma Husajna byla odůvodňována hrozbou zakázaných zbraní. Žádné se tam sice nenašly a minulý čtvrtek USA stáhly z Iráku na čtyři sta svých inspektorů, ale situace na poli zakázaných zbraní obecně ve světě je dnes průhlednější než před rokem.