Mimochodem

Boj s terorismem hned tak neskončí. Podle superintendanta Stuarta Harrisona ze skupiny, která ve této válce zajišťuje součinnost britské armády a policie, potrvá možná třicet, možná padesát let, než se podaří sítě teroristů rozbít. Jeho prohlášení jako by vyznívalo skepticky, ve skutečnosti však je až blouznivě optimistické. Copak se lidská společnost někdy obešla bez terorismu? Vždyť sama civilizace vznikla díky snahám o jeho regulaci a Ježíšovu lekci lze chápat i jako dosti beznadějný pokus, jak s ním jednou provždy skoncovat. V dějinách terorismu je půlstoletí zanedbatelný okamžik.

První hnízdo teroristů jsem poznal už jako kluk. Měli jsme je doma v kumbálu, kde babička schraňovala odložené věci, které by se mohly hodit, kdyby prý zase vypukla válka. Abych se k němu dostal, musel jsem překonat horu uskladněných přikrývek a peřin, uhýbat před lavinami pečlivě vycíděných, ale žalostně rozpraskaných bot, prodrat se starým šatstvem visícím z ramínek jako liány v deštném pralese a šikovně se prosmeknout mezi útesy otlučených hrnců. Na konci cesty čekala stará skříň, v níž byla uložena chlapecká knihovna strýčka, který umřel mlád ještě před mým narozením. Obsahovala samý škvár, v němž se to orientálními teroristy jen hemžilo. Na obrázcích se poznali podle turbanů, burnusů či fezů, jaké u nás byly snad kdysi k vidění leda v Karlových Varech. Výbušninu sice taky občas použili, ale raději své odpůrce škrtili tenkými hedvábnými šňůrami, strkali jim smrtelně jedovaté plazy…