Tereza Brdečková píše o umělcích a lidech v kultuře, že by „byli profesionálně lepší a bylo by jich víc, kdyby je v tom stát nenechával samotné – náš trh je příliš malý a nikdy nebude větší“ (Proč ještě psát česky, Respekt č. 2/2004). Chce průhledný systém podpory kultury, mimo jiné proto, že kultura se opět stává „zbraní“ – propaguje nás navenek ve světě. Dělají to tak konec konců všechny státy a nejen velké. Takové konstatování je však dost problematické.
Čtyřprocentní menšina
Na začátek, aby bylo jasno. Pokud žijeme ve společnosti, kde se přerozdělují zdroje, je zcela legitimní, když se o svůj díl koláče přihlásí také vydavatelé, spisovatelé, herci a kdokoli další. Třeba i ti, kdo v láhvi staví z ebenového dřeva modely lodí nebo staví originální včelí úly. Z horentní sumy, kterou stát vybere od svých občanů, se příliš mnoho utratí na naprosté nesmysly, takže není důvod, proč by se něco z toho nemělo dát na kulturní podniky. Otázka však zní jinak. Mají se umělci skutečně spoléhat na to, co jim stát milostivě hodí jako almužnu? Zůstaňme u knih, protože třeba problém filmu je docela specifický kvůli obrovským nákladům, které jeho natočení a propagace vyžaduje. Tady se bez vnější podpory tvůrci prostě neobejdou.
Stoupenci státní podpory kultury mohou uvést poměrně mocný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
