Denisa (15) přišla na svět s vrozenou vadou, nemůže chodit, špatně mluví a pomaleji myslí. Ale stejně jako všechny děti má svoje přání a touhy. Její rodiče se proto zapřísáhli, že se budou snažit, aby žila podobně jako jiní lidé. Zdálo se, že to nebude problém.
Na zádech a do schodů
Vhodnou mateřskou školku sehnali rodiče pro Denisu bez potíží. Pak se ale rodina odstěhovala z Prahy na menší město a Denisa dorostla do školních let. „Šla jsem s ní na zápis do základky, kam chodila naše starší dcera,“ vzpomíná paní Micková na začátky v novém jihlavském domově. „Koukali tam na nás vyděšeně, a když jsem se jich ptala, zda by byli ochotni dceru vzít, řekli, že ne. Prý nemají bezbariérový přístup. Řekla jsem jim, že to nevadí, že ji budu do schodů nosit, ale pak mi došlo, že nemá cenu dávat ji někam, kde ji nechtějí. Tím bych jí mohla jedině ublížit.“ Po této zkušenosti se maminka obrátila o pomoc na tehdejší okresní úřad. Tam měli jediné řešení: ať jde Denisa do zvláštní školy. „My jsme ale chtěli, aby dcera chodila i mezi zdravé děti a zvykala si na běžný život,“ říká paní Micková, která se z nezbytí začala sama pídit po možnostech a jezdit na semináře o integraci dětí s postižením. Tam se také potkala s ředitelkou křesťanské základní školy v Jihlavě Helenou Hlávkovou. Domluvily se, že škola Denisu přijme.
„Ani oni nemají bezbariérový…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
