Vyfotit tu českou všednost
Výstava připravená z pozůstalosti Ivana Lutterera (1954–2001), nazvaná jednoduše Panoramatické fotografie, se nemohla uskutečnit na případnějším místě, než je Langhans Galerie Praha. Vždyť právě on odvedl na přelomu tisíciletí při restaurování znovuobjeveného archivu ateliéru Langhans obrovský kus práce, i díky jeho umu a píli se toto prvorepublikové portrétní studio a na něj navazující galerie staly na přelomu tisíciletí kulturním pojmem.

Výstava připravená z pozůstalosti Ivana Lutterera (1954–2001), nazvaná jednoduše Panoramatické fotografie, se nemohla uskutečnit na případnějším místě, než je Langhans Galerie Praha. Vždyť právě on odvedl na přelomu tisíciletí při restaurování znovuobjeveného archivu ateliéru Langhans obrovský kus práce, i díky jeho umu a píli se toto prvorepublikové portrétní studio a na něj navazující galerie staly na přelomu tisíciletí kulturním pojmem.
Dělný introvert


Ivan Lutterer byl možná vůbec nejplašším, navenek nejméně průbojným příslušníkem fotografické generace, která pražskou FAMU absolvovala v temných 70. letech a přitom neztratila vůli k tvorbě, k vlastní výpovědi. Jan Malý, Jiří Poláček, Iren Stehli, Daniela Horníčková, Jaroslav Bárta – to jsou některá z jmen, k nimž měl Lutterer pevné vazby a v jejichž společenství pracoval. S Malým a Poláčkem na dlouhodobém, sociálně-sychologickém projektu Český člověk, kdy s pojízdným fotoateliérem z času na čas zajeli do nějakého místa v České republice a před neutrálním pozadím zpříma portrétovali dobrovolné příchozí. S Horníčkovou, Bártou a Zdeňkem Helfertem na výstavě a rozsahově obrovské publikaci Letem českým světem 1898/1998, která dokumentovala proměny zdejší krajiny na dvojicích fotografií, pořízených z téhož místa s odstupem jednoho sta let. Proto se Luttererovy monografie, která vyšla zároveň s otevřením výstavy v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.









